Temná odvaha

Jmenuji se Pansy Parkinsonová...

Kingsley je hned v následující chvíli opustil. Pansy tak osaměla s Harrym kdesi uprostřed nicoty. Vypadalo to přesně tak, jak si to dívka představovala. Malá chata s přístupem jen z jedné strany, neb z té druhé byl útes, za kterým jistě bylo moře, které mohlo za to šumění. Žádný les ani stromy, jen louka, aby byli všichni příchozí vidět. Typicky předvídatelné.

Chata oproti tomu byla stejně nezajímavá jako každá jiná. Vypadala jako by byla ze dřeva, jistě v ní bude i teď na konci června zima, a přímo říkala, že jde o maskování. Pansy moc dobře věděla, proč se přesunuli sem, na místo, kde je mohl najít prakticky jakýkoliv mudla. Nebylo to místo pro ty, kteří měli být doopravdy schovaní. Tady šlo jen o to gesto pro domnělého vraha.

Pansy vytáhla hůlku, ale její počínání přerušil Harry. „Žádné kouzlení," vytrhl jí hůlku z ruky a schoval si ji k sobě do hábitu. Prakticky v ten okamžik se u nich zjevil Kingsley znovu. Pansy si povzdychla.

„Málem bych zapomněl, že slečna Parkinsonová nesmí kouzlit, aby ji nevystopovali," pověděl jim a dívka se neubránila protočení očí. Jistě, jak jí ještě více zpříjemnit pobyt, než sebráním její jediné šance na přežití?

„Až se něco semele, budu bezbranná. Tak takhle se to dnes dělá? Takhle se zbavujete nepohodlných?" ušklíbla se stejně jako prve na ošetřovně. 

Kingsley se stejně zamračil. „V případě nebezpečí Vám Harry hůlku dá. Do té doby ale..." nedokončil, ale ušklíbl se tak, že Pansy pochopila. Jistě, žádné kouzlení.

Aspoň měla na zádech batoh s těmi nejnutnějšími věcmi, co jí Kingsley sehnal. Nebude to žádný luxus, jenže ona neměla právo si stěžovat. Tohle právo pozbyla v den, kdy vykřikla ta osudná slova uprostřed Velké síně. Ať už by udělala cokoliv, navždy bude ta, co chtěla vydat Harryho Pottera Voldemortovi.

Ani si neuvědomila, že Kingsley zmizel zase pryč. Nakonec si ale povzdechla a vydala se k chatě. Harry ji beze slov následoval. Ač se zařekl, že si to nebude brát k srdci, hlavně kvůli osobě, co musel hlídat, nedokázal se ubránit pocitu, že v tom je tentokrát Pansy nevinně. Možná i kvůli tomu promluvil.

„Copak ty máš klíč?" zeptal se jí skoro normálně. Dokonce jí i tykal. 

Pansy se jen ušklíbla. „S vaší fantazií to vidím na ten nenápadný květináč před okapem. Pokud budete mít hodně fantazie, schováte ho do okapu, ale přede dveřmi jsou ty dva pěkné zdobené květináče, co podle všeho odlákají pozornost," ušklíbala se a levou rukou sáhla pod květináč.

A skutečně. Musela zavrtět hlavou nad tou myšlenkou, že ji tu ochrání. Jak řekl Kingsley, potřebují ji jen uklidit do ústranní, aby nebyla na ráně hned. Zastrčila ho do dveří a pokusila se jím otočit, ale klíč nešel ani na jednu stranu.

Zrezivělé zámky, to svědčí o dlouhém nepoužívání, došlo Pansy, že je to ještě horší, než předpokládala. S jejím štěstím uvnitř najdou ještě skvrny od krve po posledním ochraňovaném. Pansy si chtěla přitáhnout dveře k sobě, ale na to by musela pravou rukou zmáčknout kliku. Snažila se, skutečně ano, ale prsty odmítaly uposlechnout ten příkaz, který jim vysílala.

S povzdechem sundala ruku ze dveří a uvolnila místo Harrymu, aby to udělal. Sama poodešla kousek stranou a pokusila se zatnout prsty v pěst. Trvalo to dlouho, ale nakonec to dokázala. Jak to říkal ten muž, co ji ošetřoval, snažila se vzpomenout. Ano, možnost trvalého poškození je nepatrná, jde jen o přechodný stav. Když se ale Pansy zeptala, jak dlouhý je ten přechodný stav, získala pouze neurčitě mlhavou odpověď.

Harry nepromluvil, i když viděl, jak se dívka snažila otevřít. Kdyby to nebyla Pansy, možná by ji i litoval. Problém byl ale v tom, že to byla Pansy. A on Pansy prostě litovat nemohl. Stejně jako ji nemohl vystát už od počátku věků.