Temná odvaha

Azkabanský zázrak

„Tak já se zeptám znovu, ano?" zavrněl Dawlish, zatímco Pansy sebou trhla a přitiskla se víc ke zdi. Dawlish se ušklíbl. Nechtěla veritasérum, kdo by ho také chtěl, proto jí dával na výběr. Možná i protože doufal, že odmítne vypovídat. Štvala ho, už před bitvou o Bradavice ho štvala.

„Jsi dost chytrá na to, abys pochopila, že se nebojím použít veritasérum. Kdo by ti uvěřil, že? Jsem přece bystrozor, zatímco ty jsi bývalá smrtijedka," ušklíbal se.

„Jako ty," sykla hořce Pansy. V hlavě jí zatím zněla slova, co kdysi dávno řekl Potter. Pokud vím, nikdy jsi smrtijedka nebyla. A tak to bylo. Jenže co tvrdit světu? Že člověk s příjmením Parkinson stál na dobré straně? To těžko.

Dawlishe od prudké odpovědi odradilo jemné zaklepání na dveře. Pansy nadšeně vyskočila, doběhla k nim a rozevřela je dříve, než se mohl Dawlish vzpamatovat. Raději bude doufat, že za nimi není vrah, jen aby je neotevíral John.

„Ahoj, Pansy," usmála se na ni Cho Changová, její poměrně nová sousedka. Pansy úlevně kývla na pozdrav. V očích se jí zračil děs a hrůza z navrácení do pokoje, takže si Cho musela dvakrát rozmyslet, na co se vůbec chce zeptat.

„Já si jen říkala, jestli nemáš olej, zrovna dneska mi došel," pousmála se Cho mile a Pansy jí skoro děkovala za vysvobození.

„Jasně, nepůjdeš dovnitř a nezůstaneš chvíli?" pozvala ji zoufale zmijozelka. „Mám tu ministerskou ochranu jako za starých dobrých časů," usmála se znovu Pansy a doufala, že Cho pochopí, které časy to Pansy myslí. Nejspíše ale pochopila, protože využila pozvání a vetřela se tak k Pansy do bytu.

„Jako v roce skládání tvých NKÚ?" zasmála se lehce Cho a kývnutím pozdravila Dawlishe. Všechno mile, jako kamarádka na návštěvě.

„V mnoha ohledech mnohem zajímavější," usmála se Pansy a nezapomněla si při tom promnout zápěstí. Cho pochopila a přikývla.

„Mám chvíli času, ráda si popovídám," nabídla jí a Pansy jí byla ochotna za toto i líbat nohy. Vždyť ji právě zachránila od další strašné chvíle s Dawlishem. Možná ne na dlouho, ale aspoň na chvíli. A každým okamžikem se mohlo něco stát, takže i ta chvíle bude vyvážená zlatem.

***

Blaise se už jen tak zbůhdarma přemístil na jednu louku, kterou si pamatoval ještě z dětství. Nemělo to cenu, Ginny byla pryč a vrátí se, až se jí bude chtít. To byla celá ona. Blaise se ušklíbl, možná trochu bolestně. Za poslední dny si ji i maličko oblíbil, proto mu její přítomnost chyběl asi o kapičku víc, než by si myslel kdy dřív.

Ginny ho možná dováděla k šílenství, možná se jí chtěl zbavit od prvního okamžiku, a hlavně od chvíle, co zjistila, že nemá rád kočky, ale vždycky si její společnost jakýmsi zvráceným způsobem užíval. Ve chvíli, kdy Hermioně demolovali byt, se cítil nějak úplně. Poslední dny mu toho hodně daly. Prvně našel Rona jakožto parťáka, což mu k jeho podivu vyhovovalo, pak potkal Ginny. Klan Weasleyových na něj nejspíše měl neblahý vliv, protože už začínal mít halucinace.

Na louce viděl sedět postavu, co posledních pár dní hledal jako smyslů zbavený. Normálně si tam seděla a dívala se před sebe. Její zrzavé vlasy byly volně rozprostřené po zádech, seděla v tureckém sedu na louce zády k němu. Blaise si neuměl představit, co se jí asi tak honí myslí, jestli vůbec něco nebo opět cosi o rovnováhách.

I tak k ní ale vyrazil potichu, aby ji nevyplašil. Opatrně k ní došel, aniž by si ho zrzka všimla, a posadil se vedle ní. Opět neslyšně. Ginny měla zavřené oči, proto si ho jistě nemohla všimnout. Blaise se ušklíbl a zadíval se na ni pořádně. Ranní slunce si hrálo v jejích vlasech na schovávanou a hledalo blond odlesky, které nemohlo najít. I kůže se jí třpytila, aspoň tak mu to připadalo.