Temná odvaha

Na hraně morálky

Druhého rána se Pansy probudila do obvyklé jízlivé nálady a na potkání házela jeden úšklebek za druhým. Potkávala tedy jenom Harryho, ale i tomu těch úšklebků věnovala několik. Nenechala si ujít ani jednu chvíli, kdy by mu mohla říct něco tak jízlivého, až dostal chuť ji přetáhnout pohrabáčem z krbu.

„Budeš tu jen tak sedět a zírat?" byla její první ranní věta. S každým slovem o trochu více přitvrdila, až se Harry neudržel a požádal ji, aby byla laskavě zticha. Pansy se okamžitě ohradila čímsi, co Harry jen těžko přenesl přes srdce. A podle toho také vypadaly další minuty jejich konverzace, kterou ukončilo až prudké bouchnutí dveří, se dalo zcela jasně říct, že dnes měla Pansy odvedenou fakt dobrou práci při tvoření základu na Harryho budoucí infarkt nebo aspoň vysoký tlak.

Po Harryho odchodu se Pansy jen ušklíbla a sedla si do křesla, které Vyvolený celé ráno okupoval. Do rukou popadla knihu, kterou měla rozečtenou sotva pár hodin, a zabořila nos do stránek jako Grangerová v Bradavicích. Jak se vůbec Grangerová má, napadlo Pansy. Věděla, že Hermiona šla do dodatkového ročníku, který zmijozelka odmítla, ale pak se nějak ztratila ze zorného pole. Nestala se ministryní, nestala se vedoucí odboru ani se nestala hlavní demonstrantkou za SPOŽÚS. Tak kde byla, když ne tam?

Pansy naštvaně odložila knihu. Už se stejně nemohla soustředit. Včera se nechala moc unést a mluvila o svých pocitech. Proč jen to dělala? Možná za to mohla ta noc, kdy se otevírá světu každý z nás. Jenže otevřít se světu znamená vytáhnout bolest na světlo před Vyvoleným, ukázat mu, že i někdo jako Pansy je lidskou bytostí. Dívka se ušklíbla a vyskočila z křesla. To tak, lidskou bytostí zrovna v očích Pottera.

Knihu odložila opět na stolek a raději rozevřela okno. Šlo to snadno, neb parapet byl holý. Vždyť na něm sama ten první večer seděla. Všechno tu bylo holé a prázdné. Pansy si vzpomněla na sadu květináčů, co našla prvního dne při prohlídce chaty venku. Bylo to už pěkně dávno. I tak ale věděla, kde je má hledat.

Parapety přece nemusí být holé. Pansy se rozhodla, že se nudí. A když se nudila ona, bylo to vždy velice nebezpečné. Harry měl vlastně jediné štěstí. Seděl v pokoji zavřený nad papíry a přemýšlel, kdo mohl Pansy chtít mrtvou a proč. Myšlenky mu ale stejně sklouzávaly k těm zajímavějším věcem. Jako třeba to, že Pansy byla vyděšená. Proč? Nebo to, jak viděla svět. A vlastně i to, kým doopravdy byla. Pansy Parkinsonová už možná nebyla jen tou holkou, co znal z Bradavic. A Harry tomu všemu jako vždy musí přijít na kloub.

***

Celá scéna by mohla začínat slovy Jednoho rána se Ginny probudila na balkóně. Nyní ale přeskočme její probouzení a chuť dokázat Hermioně, kdo je tu lepší. Přeskočme i její zmasakrování Ronalda a věnujme se jejímu srdci, které prahlo po troše pochopení. Zvlášť po včerejší hádce.

Toho pochopení se jí doma u Weasleyových-Grangerových nedostávalo ani trochu. Proto na nic nečekala a jako obvykle vyrazila ven s tím, že na Příčné ulici jistě někoho potká. A její domněnky se ukázaly jako správné.

„Weasleyová, co má mnoho temných tajemství," ozvalo se za ní, když si jen tak vesele posedávala u Floreána. Ginny nadskočila, zahodila lžičku směrem, kde čekala onu stojící postavu, a zasáhla Blaise střelou skoro přesnou. Nebyla střelkyně jen tak pro nic za nic.

„Au!" vyjekl Blaise a promnul si čelo, kam ho lžička strefila. Kousek kovu jen tak dopadl neškodně na dlažbu, kam by o chvilku později dopadl i Blaise, kdyby neuhnul. 

„Říkala jsem ti, ať mi nechodíš na oči," zasyčela na něj naštvaně.

Blaise pozvedl jedno obočí a zatvářil se tak arogantně, že Ginny pocítila nepřekonatelný odpor k němu samému i všem mužům světa. „Já si spíš myslím, že jsi na oči, jak ty říkáš, přišla ty mně," obracel pravdu, až z toho dívka byla celá zmatená.