Temná odvaha

Výprava pod záštitou ministerstva

Neděle šestnáctého července se zdála být jako příhodný den pro začátek apokalypsy. Vlastně stejně vhodná jako každý jiný den, ale tenhle víkendový večer byl obzvlášť chladný, jako by snad počasí tušilo, co se chystá, proto se zdál být o trochu vhodnějším.

„Z té zimy jistě budou vinit mozkomory," ušklíbl se Kingsley chvilku před tím, než porada začala.

„A ty se jim divíš? Utekli dva vězni, máme mrtvé strážné a mozkomoři nehlídají Azkaban, nutno říct, že na tvůj příkaz. Denní věštec to prostě musí na někoho hodit," polemizoval Ron, zatímco si sedal na svoje místo v zadní řadě.

„To mě hrozně zajímá, když bych měla mít dovolenou," odsekla nikomu určitému Lara Montesquieronová, jejíž jméno by se mělo co nejdříve změnit už z toho důvodu, že si ho nikdo nepamatoval.

„Nevrč, Larsonová, tentokrát je to asi fakt vážné," ušklíbl se Anthony, protože prostě nemohl odolat a musel si k tomu říct svoje. Urážet Laru patřilo už k jeho koníčkům i povinnostem.

„Ještě slovo a narvu ti tvoji hlavu tak hluboko do..." začala Lara, ale přerušilo ji Kingsleyho odkašlání s tím, že je to sice velmi zajímavé, ale oni tu mají, kruci, problém celostátního rázu.

„Omlouvám se, Kingsley," sklopila pohled Lara a zadívala se na svoje boty.

„Můžeme začít?" zeptal se ministr s pohledem po všech přítomných.

„Cože? Vždyť nás tu není ani pět," bědoval Ron. Anthony, Lara, on a Kingsley, to je teda porada oddělení...

„Harry se k nám připojí i s Johnem za chvíli," vysvětlil Kingsley, ale Ron zavrtěl hlavou.

„To snad nemyslíš vážně! Máme jít po dvou nejnebezpečnějších smrtijedech a ty chceš, abych s sebou vzal hádající se pár, když jeden je neschopný a druhá má mít dovolenou? Ty si budeš sedět na ministerstvu, hodíš mi na krk ty dva a chceš, abych zastavil Dolohova? Buď si děláš legraci nebo jsi zešílel a nevím, co z toho je horší," odsekával po zmijozelském způsobu, jak se naučil od svého parťáka, kterého by teď nutně potřeboval.

„Rone, uklidni se," začal Kingsley, ale v tu ránu se rozletěly dveře a dovnitř vpadl Vyvolený. Za ním se šinul John Dawlish s typicky neutrálním výrazem, co se pro práci naučil. Harry si ale po očku chránil záda, neboť už Johnovi nedůvěřoval tak jako na začátku. Tehdy to byl ještě John, teď už jen Dawlish. A kdyby se řídil podle Siriusova rčení o chování se k podřízeným, Dawlish by v hodnocení propadl už úplně.

„Výborně, původkyně všech problémů," zamával Anthony na Pansy, co přicházela po Harryho pravici, co nejdále od Dawlishe. Když ji mladý Goldstein uviděl, byl si jistý, že ji měli dát utratit, když to ještě šlo. Nechápal, proč by měl jít po člověku, který této milé osobě chtěl jenom trochu zkrátit život. Kdyby nebyl ten vrah, nejspíše by ho nechal uniknout, aby to na Pansy zkusil znovu.

„Harry, co ta tady dělá?" zeptal se už trochu mileji Kingsley. Tohle se mu přestávalo líbit. Jeho vlastní bystrozoři si dělali, co chtěli, on v jejich řadách už nestál, proto ty řady za moc nestály. Když si to tak vypočítával, bylo to bídné a na nic. Všichni dobří bystrozoři byli mrtví. Moody, Tonksová, Potterovi, Black, Longbottomovi sice nebyli mrtví, ale asi by bylo lepší, kdyby ano. Snad kdyby povolal Augustu Longbottomovou, mohli by Dolohova dostat snadněji, ale žádat o pomoc osmdesátiletou babču, aby jim vyřešila problém, na co nestačí celý odbor, to nebyla dobrá vizitka.

„Je pod mojí ochranou. A také můj nový parťák pro tuhle akci. Přeber si to, jak chceš," odpověděl mu a s omluvným výrazem mrknul na Rona ve stylu Vysvětlím ti to později. Ron přikývl a nic nenamítal, i když by velice rád.