Temnotu má v krvi (FF - HP, CZ)

14.

Rok 1943, Únor

Byl tomu již měsíc co Gina věděla o tom velkém tajemství sourozenců Riddleových. Musela Emmě slíbit že to zatím nikomu neřekne, dokonce ani Astrid se Zoe. Emma potřebovala čas aby si v hlavě všechno urovnala. Mladá Malfoyová to samozřjmě jako dobrá kamarádka moc dobře chápala, přesto se musela opravdu hodně snažit aby nikomu nic nevyzradila. Přeci jen měla v povaze dříve mluvit než myslet. Proto se teď zaměřila na blížící se zkoušky NKÚ, které měli na konci tohoto školního roku otestovat jejich znalosti, co posbírali za posledních pět let.

Právě proto dneska zamířila do Bradavické knihovny. Když však došla až ke svému oblíbenému místu, kde sedávala pokaždé když sem šla studovat, zjistila že si ho pro sebe stačil zabrat někdo jiný.

,,Ahoj Same. Přišel ses taky učit?" zeptala se mladého McGonnagala. Chlapec na ni upřel svůj pohled a když spatřil o koho se jedná, oči mu zazářili nadšením.

,,Gino! Popravdě jsem se sem učit vůbec nepřišel, tak trochu jsem ale doufal že tu na tebe narazím. A jak koukám, štěstí se na mě usmálo" sdělil jí. Kudrnatá čarodějka se usmála jeho slovům a sedla si vedle něj. ,,Tak povídej, pročpak jsi na mě čekal?"

,,Chci se na to zeptat už od toho plesu, kdy jsme spolu tančili. Zdáš se jako milá holka, tak jsem se chtěl zeptat jestli by sis se mnou někdy nechtěla zajít do Prasinek třeba na Máslový ležák?" zeptal se. U poslední části se trochu nervozně zasekl, avšak jinak to byl pravý Nebelvír, který se nebál pozvat dívku na rande.

,,No jasně. Moc ráda s tebou půjdu, Same."

,,Skvělé! Tak já ti ještě pošlu sovu kdy a v kolik. Teď ale musím běžet na famfrpálový trénink" při těch slovech se podíval na hodiny v hnihovně a dodal: ,,Už teď jdu pozdě. Zatím, Gino."

Dívka s úsměvem sledovala jak mizí z knihovny. Sam byl milí kluk, avšak i přesto se jí - ač opravdu nechtěla - vybavila vzpomínka na Nolana Averyho. Sice s ním na tom vánočním večírku nestrávila příliš času, ale i tak se jí pořád vybavoval onen černovlasý mladík, co ji tolik fascinoval. S jeho bratrem Isaacem naopak strávila až příliš mnoho času, což jí nebylo zrovna dvakrát příjemné. Ale alespoň jí o svém mladším bratrovy něco pověděl. Podle Isaaca to byla černá ovce jejich rodiny - ignoroval jejich názory, porušoval pravidla podle kterých se měli řídit a vůbec nedbal na etiketu a dobré vychování. Ale Gině alespoň přišel zajímavý, ne jako jeho nudný a upjatý bratr Isaac, který se za celý večírek nedakázal uvolnit a alespoň trochu si Štědrý večer užít.

Ale taky si byla moc dobře vědoma toho že se s ním neuvidí dlouhou dobu, a i kdyby to nebyl ten problém, byla si podle Isaacova popisu jistá, že by jí ho rodiče nikdy neschválili. A tak usoudila že vyjít si s nebelvírským střelcem, je vlastně skvělý nápad.

---

Emma seděla pod svým oblíbeným stromem, a četla si o prokletých artefaktech černé magie. Stále si nedokázala připustit fakt, že je dědičkou samotného Salazara Zmijzela, jednoho ze zakladatelů Bradavic. Celý ten měsíc od jejího objevu se nevědomky vzdalovala svému okolí - uzavřela se do sebe, a celé dny trávila čtením. Převážně se věnovala hlavně čtení o černé magii, která ji teď zajímala víc, než kdy dřív.

Převrátila list papíru a vytřeštila oči když si přečetla nadpis. Ten pitomý medailon ji snad nikdy nedá pokoj!

Zmiozelův medailon je pro mnohé pouze symbolem jednoho ze slavných zakladatelů Bradavic. Existuje však legenda, která souvisí s Tajemnou komnatou, kterou podle mýtů nechal postavit Salazar Zmijozel před tím, než nadobro zmizel z kouzelnické školy. Podle této legendy musí pravý Zmijozelův dědic - který v sobě nemá kapku mudlovské krve - nejříve dát znamení svému předkovy, právě pomocí onoho medailonku. Není známe jak přesně by to měl dědic provést, avšak pokud by se mu to povedlo, povedlo by se mu otevřít i Tajemnou komnatu, a s ní i vypustit nebezpečného tvora, který mí podle legendy očistit školu od mudlovských šmejdů.

Je známo, že aby Salazar Zmijozel všechno toto provedl, potřeboval by velké množství černé magie. Právě proto mnoho odborníků tvrdí že tato povídka je pouhý mýtus, v době Zmijozela by to bylo totiž těžko proveditelné.

Je možné že se v oné legendě skrývá zrnko pravdy? A neskrývá tato legenda ještě mnohem víc?

Emma vyděšeně odtrhla pohled od knih. Vzpomněla si na to, jak její bratr k onomu medailonku promlouval. Co když se o této legendě taky dozvěděl? Přeci by musel být blázen aby chtěl Tajemnou komnatu otevřít, hlavně když se v ní skrýval ten tajemný netvor.

Vyskočila do stoje a v hlavě přemýšlela co by měla udělat. Měla by zajít za někým z profesorů, aby jim o svém zjištění řekla? Nebo by bylo lepší si jít rozumně promluvit se svým bratrem, a přiznat mu tak že šmejdila v jeho pokoji? A není možné že to řeší úplně zbytečně? Třeba to je vážně pouze legenda.

Ne, určitě musí něco udělat. A tak se rozešla do hradního sklepení za svým bratrem, protože jí to z těch dvou možností přišlo lepší. Nervozně zaklepala na dveře svého bratra Toma, které však otevřal jeho spolubydlící Abraxas Malfoy.

,,Emmo! Pojď dál" řekl překvapeně a uhnul stranou aby mohla dívka projít. Špinavě blonďatá zmijozelka se podivila nad tím, jak milý k ní tento chlapec byl. Obvykle byl hrubý a povýšený, teť se ale zdál jak vyměněný.

,,Tak copak potřebuješ?" zeptal se poté, co se Emma posadila na jednu s postelí. Dívka se rozhlédla, ale její bratr tu nebyl. ,,Nevíš kde bych mohla najít Toma?"
,,On teď má nějakou práci. Mám mu něco vyřídit?"

Dívka se podezřívavě zamračila. ,,Co má na práci?" zeptala se, jelikož měla podezření že se její bratr právě pokouší otevřít Salazarovu komnatu. Abaxas však nevypadal že by z její otázky znervozněl, a Emma si pomyslela že buď vážně nic neví, nebo je opravdu skvělý herec.

,,To nevím, nejspíš ale pracuje na nějaké eseji do školy. Nebo ho možná ještě zastihneš na večeři, pokud budeš mít štěstí" odpověděl klidně, avšak po chvilce se mu na tváři znepokojivý výraz. ,,Proč ho sháníš? Stalo se snad něco?"

Emma najednou ztratila nervy. Všechny ty emoce které v sobě za ten poslední měsíc nashromáždila, se teť dostali napovrch. Pociťovala zradu svého vlastního bratra, který jí zamlčel že má dopis po jejich matce. Taky to, že v sobě toto tajemství skrývala před svými kamarádkami Astrid se Zoe, protože kdyby to vyslovila, stalo by se to realitou. Měla pocit že místo toho aby dostala odpovědi, akorát tak dostala další a další otázky.

,,Jde o komnatu Salazara Zmijozela, že jo!" vyhrkla bezmyšlenkovitě. Abraxas zbledl a stratil tu svou klidnou masku.

,,Co-cože? Jak to že to víš?!" rozkřikl se a zlostně se jí díval do očí.

,,Teď jsem se ptala já. Řekni mi sakra co to má všechno znamenat!"

Abraxas však vůbec nevnímal její slova, místo toho ji přitiskl ke zdi a zlostně se na ni díval. ,,Odkud to víš!"

,,Viděla jsem Toma s tím medailonem. Zbytek jsem si domyslela" zalhala vystrašeně. Malfoy teď vůbec nepřipomínal toho chlapce co se na ní před chvilkou usmíval.

Abraxas si nejspíše uvědomil že takhle vyjet nebylo úplně nejlepší, a tak odstoupil stranou a už klidněji řekl: ,,Emmo, věř mi prosím, když ti říkám že o nic takového nejde. Tom ho nosí u sebe aby si připomínal svou mrtvou matku, nic víc v tom prosím nehledej. Ať už jsi viděla cokoli, přikládáš tomu příliš velkou váhu. Rozumíš?"

Emma vyděšeně přikývla a rychle vypadal z pokoje. Možná měl Abraxas pravdu, možná tomu opravdu přikládala zbytečnou váhu. Dívka někde v hloubi duše tušila že měla pravdu o otevření Tajemné komtaty, avšak po tomhle incidentu už neměla chuť se v tom více šťourat.