Temnotu má v krvi (FF - HP, CZ)

24 // nový školní rok

Září 1943

Po dlouhých dvou měsících letních prázdnin, konečně opět nastalo Září. A s ním další školní rok, pro některé již posledním.

První týden v Bradavicích si Zoe nedokázala pořádně užít. Přes prázdniny se ještě více uzavřela kvůli stále nekončící válce a s ním spojenému strachu o tátu. V létě měla aspoň co dělat, během stáže na ministerstvu furt kontrolovala nějaké papíry, složky a noviny. Ale teď jí její myšlenky neustále připomínali její strach a vztek, který ne a ne odejít. Nepomáhalo tomu ani to, že byla stále rozhádaná se svými nejlepšími kamarádkami. Ty však, jak se zdálo, jejich odloučení zase tolik netrápilo.

Astrid neustále myslela na ten polibek od Toma. Myslela na jeho ledové rty, které se od ní neodtáhly když je tak nečekaně políbila. Naopak, Tom jí políbil nazpátek, a ta vzpomínka jí stále hřála na srdci. Jediná věc která jí kazila náladu byl fakt, že si s Tomem od oné noci nemohla ukradnout jedinou chvíli kdy by mohli být samy. Cítila ale stále jeho upřené pohledy, kterými ji pronásledoval. Utěšovala se tím, že teď v Bradavicích budou mít mnohem více času samy pro sebe.

A Gina? Ta si po úspěšném seznámení se Samovou rodinou nevěděla ještě více co si počít. Měla Sama ráda, tak proč jí ve snech neustále pronásledoval pohled na černovlasého chlapce jménem Noel?

Emma se zase za ty pouhé dva týdny co byla na Malfoy Manor, stihla sblížit s Abraxasem. Pojil je zájem o černou magií o které dokázali diskutovat celé hodiny. Nevědomky tak ale přecházela pomyslnou hranici na temnou stranu magie, kterou si již před lety zakázala překročit.

A teď konečně nastal první víkend od jejich příjezdu do Bradavic, a každý se rozhodl že si ho užije po svém. Někteří ze starších žáků si požádali o propustku do Prasinek, jiní využívali poslední letní dny na školních pozemcích. Emma se rozhodla že zůstane na hradě, a stráví den čtením a odpočinkem.

Špinavě blonďatá zmijozelka sešla do zmijozelské místnosti. Nikdo tu nebyl a tak se usadila do jednoho křesílka u okna. Byla otočená zády ke schodišti vedoucím do chlapeckých ložnic, a tak si jí nevšimli dva příchozí.

,, Nechápu proč se nechce otevřít! Zkoušel jsem všechno, co se v té pitomé knize psalo, ale pořád nic!" zašeptal naštvaně jeden hlas, a Emma v něm poznala svého bratra. Po tomhle zjištění se přikrčila v křesle ještě víc, a doufala že si jí nevšimnou.

,, Vážně nevím, Tome. Třeba to je opravdu jen legenda" ozval se hlas Abraxase Malfoye.

,,Tomu sám nevěříš! Salazar Zmijozel tu komnatu vybudoval a-" zarazil se když na zem cosi dopadlo. Pomalu přešel až ke křeslu, ve kterém se skrývala jeho sestra.

,,Emmo?! Co tu děláš! Odposloucháváš nás snad?!" vykřikl naštvaně a popadl ji za její hubené zápěstí. Ta sebou vyděšeně škubala, ale nebylo jí to nic platné. Její bratr měl mnohem více síly než ona.

,,Pusť mě!" zaječela a pohledem přejela po druhém Zmijozelovy. Když se přes prázdniny tak sblížili, čekala že jí pomůže. Jeho naštvaný výraz ji však zarazil. Netrvalo jí to dlouho, dát si dvě a dvě dohromady. Abraxas jí lhal o komnatě, a ona byla tak blbá, že mu raději uvěřila, než aby to musela řešit.

Tom zesílil stisk, a Emma si pomyslela že bude mít na zápěstí nepěkné modřiny. Tom vytáhl hůlku a namířil ji na svou sestru. ,,Teď ti vymažu paměť! Příště nás neodposlouchávej!" zasyčel zlostně Tom, ale Abraxas ho zastavil.

,,Počkej Tome. Třeba by nám mohla být k užitku!"

Tom chvíli váhal, ale pak s Emmo zamířil ze společenky ven, do jedné nepoužívané učebny. Abraxas je následoval, a když zavřel dveře, zajistil místnost několika kouzly proti odpouslouchávání.

,,Tome, pusť mě! Co po mě chcete?" křičela dál Emma, a svíjela se v bratrově sevření. Pak se zastavila a upřela svůj pohled na druhého chlapce. ,,A ty! Já blbá ti věřila!" Abraxasovy zlostně zablýsklo v očích.

Mladý Riddle vytáhl z kapsy Zmijozelův medailon, a podal ho druhému chlapci. Ten jej podržel před Emminým obličejem, a čekal co se bude dít. Ani Tom, ani Abraxas doopravdy nečekali že by se mohlo něco stát, ale Emma byla jejich poslední naděje a oni už byli opravdu zoufalí.

,,Otevři Tajemnou komnatu" zasyčel Tom, a jeho sestra se na něj nechápavě podívala.

,,Cože?" zeptala se, netušíc co po ní její bratr vlastně chce. Syn Meropy Gauntové vytáhl hůlku, a přiložil ji své sestře ke krku. ,,Zopakuj to!"

Emma polkla, a ucítila jak se konec hůlky přimáčkl k jejímu krku. ,,Otevři Tajemnou komnatu" zamumlala k medailonku. Ten ze sebe vydal podivnou zář a všichni tři jej překvapeně pozorovali.

,,Co se to děje?" zeptal se Abraxas. Avšak než mu dokázal někdo odpovědět, stačil si dát dvě a dvě dohromady. Dědic v sobě nesmí mít ani kapku mudlovské krve, což znamená že Emma je jediná plnohodnotná dědička. Ani Tomovi netrvalo dlouho přijít na to, se stalo. Pocítil neskutečnou zlost a nenávist ke své vlastní sestře. Žil s vědomím že on je ten výjimečný, a to že jeho sestra má čistčí krev než on, byl pro něj až příliš velký šok.

Zmijozelská dívka pocítila štiplavou bolest na své levé ruce. Zvedla ji k očím, a vyděšeně vytřeštila oči. Na dlani měla vyryté velké S, z kterého jí tekla rudě zbarvená tekutina.

,,Co to má znamenat!" vyjekla vyděšeně a podívala se na dva chlapce. Ti na ni však oba zírali. Tom nenávistně, zatímco mladý Malfoy užasle.

,,Jsi jediná Zmijozelova dědička, bez kapky mudlovské krve" vysvětlil jí blonďatý chlapec, ,,Díky tobě najdeme Tajemnou komantu."

,,Tajemná komnata? Tušila jsem že vám jde o toto už od samého začátku! A já byla natolik blbá, že jsem ti uvěřila, Abraxasi!" vykřikla Emma, a zamířila ke dveřím, ,,ale teď je konec! Zastavím to dřív než se někomu něco stane. Hned teď půjdu za profesorem Dippetem a vše mu povím!"

Dřív než však stačila vystoupit z místnosti, její bratr jí opět chytil za zápěstí, čímž ji zabránil v úniku. ,,Ne tak rychle, drahá sestřičko. Pár věcí si ujasníme - ty nikomu neřekneš o tomhle našem tajemství, jinak to nedopadne pro tebe vůbec dobře. Rozumíme si?"

Emma bojovně vystrčila bradu, i když ve skutečnosti měla šílený strach. Nikdy nebyla člověk co by se posatvil problémům čelem, právě naopak od nich raději utíkala. Což byl taky důvod proč nikomu za poslední půl rok neřekla o svém podezření ohledně Tajemné komnaty. Teť však posbírala veškerou svou odvahu, aby konečně udělala správnou věc.

,,A co bys mi tak asi udělal? Řeknu o tom tvém tajemtví někomu dřív, než se stane něco hrozného."

,,To tedy neřekneš. Nedomyslela jsi totiž jednu včc - nemáš vůbec žádné důkazy, nikdo ti neuvěří. Naopak mi s Abraxasem máme proti tobě jednen velice přesvědčivý důkaz" řekl a po posledních slovech se podíval na její zakrvácenou dlaň, s vyrytým písmenem.

,,Uvěří mi že jsem v tom nevinně!" řekla rozhodně, a svou ruku schovala za záda.

Abraxas se ušklíbl. ,,Vážně si myslíš že ti uvěří?" zeptal se Zmijozel škodolibě.

V této chvíli měla Emma udělat to co je správné. Konečně se podívat svému strachu do očí, a riskovat své vlastní pohodlý za záchranu školy. Jenže ne všichni můžeme být hrdinové. A dívku v tu chvíli přepadl strach, že by ji mohli třeba vyloučit. Nechtěla to riskovat, a tak nechala aby její zbabělost opět vyhrála. Tohle byl přesně ten okamžik, kterého za několik let litovala, a přála si, aby se mohla vrátit v čase. Jenže její mladou mysl ovládal neskutečný strach, a v takových situacích vám nikdo neřekne co je správné rozhodnutí.