Temnotu má v krvi (FF - HP, CZ)

25

Září, 1943

Byl čas večeře, a většina studentů už seděla na místech ve velké síni. Všichni si povídali ve skupinkách  se svými přáteli, nebo si jen vychutnávali to lahodné jídlo, jímž byli Bradavické stoly obtěžkány. Astrid Blacková zamířila na konec Zmijozelského stolu, kde se posadila vedle Emmy. Ta měla na tváři nepřítomný výraz a na příchozí kamarádku se ani nepodívala. Celkově celý týden byla její kamarádka nezvykle zamlklá a často mizela neznámo kam. Mladou Blackovou však moc nezajímalo kamarádčino nevšední chování. Mnohem víc se zaměřila na jejího bratra Toma. Navzdory veškerým svým snahám se jí stále nepodařilo zastihnout onoho Zmijozela o samotě.

,,Jak ses dneska měla, Emmo?" zeptala se Astrid, zatímco si na talíř nakládala pečené kuře. Pohledem uhnula do leva, kde seděl Tom, a cosi si zapisoval do knihy vázané v černé kůži.  

,,Dobře, co ty?" zamumlala špinavě blonďatá dívka, a její kamarádka si všimla jak pohledem zabloudila k místu, kde seděl Tom a Abraxas. Pravdou však bylo, že si z většiny dne nic nepamatovala, což se dělo už ode dne, kdy nevědomky otevřela Tajemnou komnatu. Měla podezření že za tím stojí právě její bratr, který se nehodlal ve svém plánu vzdát, dokud neuspěje. A i když Emma nevěděla o co vlastně pořádně jde, po minulém incidentu tušila že to nic dobrého nebude. Párkrát se už rozhodla že potlačí svůj strach a poví profesoru Dippetovi o komnatě - jednou dokonce stála před jeho kabinetem, odhodlaná vyjít s pravdou ven - jenže nakonec převládl strach a její sobecká stránka. Moudrý klobouk jí zkrátka právem nezařadil do Nebelvíru. Byla zmatená a zraněná a nevěděla ani pořádně co se to děje.  

,,Dostala jsem pozvánku na Křiklanův večírek.  Mám si tam s sebou přivést někoho jako doprovod" sdělila Astrid své kamarádce a dál zaujatě sledovala Toma Riddlea. 

,,Aha. S kým půjdeš?" zeptala se Emma s neskrývaným nezájmem. Její tmavovlasá kamarádka si toho však ani nevšimla - sbírala totiž odvahu k tomu, aby pozvala jednoho jistého chlapce. 

,,Vlastně nevím. Nejspíš pozvu někoho z koleje" po těchto slovech se  otočila na Zmijozelského chlapce. ,,S kým jdeš ty, Tome? Mohli bychom jít spolu," zeptala se.

Mladý Riddle odtrhl pohled od oné knihy a rychle ji zaklapl. Tom se již od prázdnin snažil Astrid vyhýbat. Nebyl hloupý - byl si až příliš dobře vědom toho co k němu tato čarodějka cítí a onen polibek ho v jeho přesvědčení akorát ujistil. Avšak ho ani v nejmenším nezajímala. Tedy co se emocí týče. Musel však uznat že za ty dva měsíce dost zkrásněla, a už ani zdaleka nepřipomínala to dítě, ale skoro dospělou ženu. A navíc byla Blacková, což znamenalo že je velmi dobrá partie, takže ve výsledku usoudil že jeden večer snad příliš moc škod nenadělá. 

,,Klidně. Vyzvednu tě v sedm" řekl nazaujatě a vrátil se k oné tajemné knize.

-------

Zoe Potterová se obezřetně rozhlédla po prázdné chodbě, a když usoudila že je situace bezpečná, nenápadně vklouzla do přístěnku na košťata. Dveře zajistila tišícím a zamykacím kouzlem a otočila se na osobu, která tam na ni již čekala. Na tváři vykouzlila úsměv, který jí její ztrápené srdce dovolovalo jen málokdy. A teď nastal ten pravý okamžik.

,,Ahoj," špitla Mrzimorka a přistoupila k osobě blíž. Vzala ji za ruku a propletla si s ní prsty. ,,Ani nevíš jak moc jsi mi chyběla."

Minette Rosierová se usmála a namotala si pramen dívčiných vlasů na svůj ukazováček. ,,Opravdu? Myslím že tuším" ušklíbla se vysoká Zmijozelka a zasunula jí pramen vlasů za ucho. Pak se sklonila a jemně Mrzimorku políbila na rty. 

Zoe se v hlavě rozlétly myšlenky všemi směry, její srdce začalo bít jako o závod a jediné co dokázala vnímat byli dívčiny jemné rty. Moc dobře věděla co všechno tímto jediným polibkem riskují. Vztah mezi dvěma dívkami nebyl v kouzelnické společnosti zrovna akceptován. V těch lepších, čistokrevnějších rodinách se to dokonce považovalo za nemoc. Kdyby je teď někdo našel, byl by z toho velký poprask, a obzvláště Minette by čekal tvrdý trest od její rodiny. 

Ale copak mohly poručit svému srdci? Copak se mohly vzepřít té nejsilnější magii světa zvané láska? Možná, ale tím by musely nejprve zapřít samu sebe. Věděly, že jejich vztah nebude nikdy  jednoduchý, že na jejich životní cestě budou vždy stát překážky, ale přesto byly ochotné vše riskovat.

Minette se odtáhla se svou dlaní stále na dívčině tváři. Chystala se říct něco důležitého, přičemž se jí v očích zrcadlil strach. ,,Chtěla bych o nás říct mé rodině, a mým přátelům. Myslím že jsem připravená."

Zoe byla velmi překvapená - a přesto se jí na tváři objevil vřelý úsměv. ,,Jsi si jistá? Nebojíš se že Tě zavrhnou, a že Tě tvá rodina vypálí z rodokmenu?" strachovala se Mrzimorka. Chápala jak velký krok to pro Minette byl. 

,,Jsem si více než jistá. Já tě totiž miluju, Zoe Elwen Potterová - a to člověka přinutí udělat i ty nejděsivější věci."

------

Gina vyšla na Astronomickou věž, kde na ni již čekal její přítel. Stmívalo se, nad hlavou jim svítily hvězdy a kulatý měsíc, a s jejich vlasy si pohrával jemný větřík.

,,Promiň, musela jsem ještě dodělat esej pro Křiklana," omlouvala se za svůj pozdní příchod, který už u ní byl zvykem. Sam se vřele usmál a trochu se k dívce sklonil, aby jí mohl políbit. Dívka si stoupla na špičky, a pevně jej objala kolem ramen. Po chvilce se mladý Nebelvír odtáhl, a všiml si jak se jeho přítelkyně třese.

,,Musí ti být zima. Tady - vem si můj kabát" řekl, a podal Havraspárce tmavě hnědý kabát. Dívka se do něj zachumlala, a sklopila svůj pohled k zemi. Bála se tohoto okamžiku. Od začátku školního roku neměli možnost si popovídat o samotě, a ona se obávala že on tento jejich vztah bere jinak než ona.

Už když se jí zeptal, zda by se nechtěla setkat s jeho rodinou, měla mu říct o svých nejistých pocitech. O strachu že na vše jdou až příliš rychle. Ale jak když sama pořádně nevěděla kde je její problém? Sam byl skvělý kluk, který byl snem snad každé dívky - pozorný, hodný, obětavý mladý muž, s kterým se jeho vyvolená cítila vždy v bezpečí. A i přesto všechno si nebyla tímto vztahem Gina příliš jistá. Neboli lépe řečeno, právě kvůli tomu. Bylo jí šestnáct, a ona se nechtěla nikým svazovat. Jenže právě to s oním chlapcem cítila. Možná by ji někdo prohlásil za nevděčnici, ale ona toužila po nějakém nebezpečí, po někom, u koho se bude cítit jako na houpačce, a nikdy nebude vědět co má od něho čekat. A navíc tu byla její rodina, která chtěla aby si vzala někoho čisté krve, a o nečistokrevném Samovi prozatím neměli nejmenší tušení. A pokud jí Sam nestál za to, aby kvůli němu riskovala svoji rodinu a svůj blahobyt, nebyla si jistá, zda je pro ni on ten pravý.

Sam se jí zadíval do očí a všiml si jejího zamýšleného výrazu. ,, Děje se něco?" zeptal se.

Gina se zhluboka nadechla a podívala se mu do tváře. Teď mu musí říct pravdu. To zvládne přece.

,,Same, já - nevím jak ti to říct. Ale mám pocit že nás vztah je až příliš rychlí a -"

,,To je v pořádku," přerušil ji Sam. ,,Můžeme klidně zpomalit."

Gina pomalu přikývla, a více se už neodvažovala říct. Strach ji svázal hrdlo. Nebyla statečná a nedokázala se pravdě podívat do očí.