Temnotu má v krvi (FF - HP, CZ)

26 // první útok

Rok 1943, Říjen

Emma seběhla schody do Zmijozelské, společenské místnosti. Nervózně zamířila k nástěnce, u které se tlačili Zmijozelští nadšenci kouzelnického sportu Famfrpál, a hledali svá jména na listu přijatých hráčů. Emma se rozhodla, že dá na rady kamarádky Zoe, která hrála na postu Mrzimorského střelce už druhým rokem, a podle které měla mladá Riddleová na Famfrpál talent. A tak se na konci Září přihlásila na nábor Odrážeče, a od toho dne se už dva týndy strachovala, zda ji vzali.

,,Jo! Jo, vzali mě! Koukáte se na nového odražeče té nejlepší koleje!" zaslechla dívka výkřik a pohledem zabloudila k vysokému páťákovy, kterému již gratulovali jeho Zmijozelští spilužáci. Emma si zkousla ret a snažila se uklidnit. Jedno místo je už zabrané. Strčila loktem do několika Zmjozelských, a protlačila se tak až k onomu seznamu. Pohledem přejela až na konec papíru, kde byla vypsána jména dvou odražečů a jejich náhradníků. Když spatřila své jméno, na chvíli zadržela dech.

,,Emmo? Tak dostala jsi to místo?" probral ji z transu hlas její tmavovlasé kamarádky. Jmenovaná se na ni otočila se slzami v očích. ,,Jsem pouze náhradník" špitla zlomeně a vyběhla z místnosti ven. Slyšela jak se Astrid rozběhla za ní a po pár vteřinách ji doběhla.

,,Nic si z toho nedělěj. Stejnak to je jen hloupý sport, s kterým nemá cenu ztrácet čas," snažila se ji uklidnit Astrid, i když se ji to zrovna nijak úspěšně nedařilo.

,,Asi máš pravdu" přikývla dívka, i když popravdě s Astrid ani v nejmenším nesouhlasila. Emma milovala létání na koštěti - tu volnost, to jak si vítr pohrával s jejími vlasy a to, jak alespoň na malý okamžik mohla hodit veškeré své problémy za hlavu. Jenže když se teď dozvěděla, že není natolik dobrá, aby mohla hrát ve školním Zmijozelském týmu, naprosto ji to zlomilo. Nejhorší bylo, že ona věděla jak moc zkoušku pokazila v momentě, kdy po ní přistála nohama na zem. Poslední měsíc byla unavenější než kdy dřív, a její výpadky paměti byli čím dál častější, takže se kvůli nim nemohla tolik soustředit na trénování svých famfrpálových schopností. Dávala si to za vinu, věděla že měla více trénovat už o letních prázdninách.

,,Pojď, půjdeme na snídani. Alespoň přijdeš na jiné myšlenky" navrhla Astrid a tak svou kamarádku Emma nešťastně následovala.

V jídelně zatím příliš moc lidí nebylo, přeci jen, byla sobota a komu by se chtělo vstávat o víkendu v osm hodin. Proto Emmu překvapilo když zahlédla jak k ní míří její Mrzimorský kamarád, Tristan. Od vánočního plesu, kdy se dal dohromady s Hannah Abbotovou, se s ním vídala jen málokdy, většinu času totiž trávil se svou dívkou.

,,Tak co? Dostala ses do týmu?" zeptal se. Emma se podivila, že si vzpomněl. Poslední týdny vypadal, že ani nevěnuje pozornost tomu, co říká.

,,Jsem náhradník" přiznala sklesle. Tristan se na ni soucitně usmál a objal ji. Dívka mu obětí opětovala, přičemž nasála, pro něj tolik typickou, vůni. V duchu si Emma dala facku - slíbila si totiž, že své city k onomu chlapci zatlačí do koutku duše. Jenže teď, v jeho pevném obětí, cítila jak ji buší srdce jako o závod, a na ten malý okamžik dočista zapomněla na všechny své problémy.

,,Chceš si jít promluvit někam do soukromí?" zeptal se jí Tristan empaticky a Emma pokývala hlavou na souhlas. Tristan ji vedl chodbama, dokud nedošli až k obrazu s ovocem. Chlapec polechtal namalovanou hrušku, a Emma překvapeně sledovala jak se obraz odkopluje a odkrývá jim vchod do Bradavické kuchyně.

,,Jak jsi na tohle přišel?" podivila se Zmijozelka, zatímco lezla do místnosti za svým kamarádem.

,,I my Mrzimorští máme svoje tajemství" zazubil se mladý Mrzimor. Během pár vteřin se u nich objevila malá skřítka, s velkýma očima, plnýma radosti.

,,Pane Bulstrode! Co pro vás může Wendy připravit?" zapištěl drobounký tvor, který se teď otočil na mladou Riddleovou, ,,a kdo je tato slečna? Nevypadá jako paní Abbotová."

,,To je má kamarádka Emma. Mohla bys nám prosím připravit něco na zlepšení nálady?" odopověděl skřítce hnědovlásek, načež se Wendy odebrala na druhý konec místnosti.

,,Je mi moc líto že ses nedostala do týmu. Příští rok to ale můžeš zkusit znovu," řekl najednou Tristan když osaměli, čímž opět narazil na onu nepřijemnou skutečnost.

,,Jo. Třeba jo" odpověděla mu Emma, ,,ale nechci se moc bavit zrovna o tom. Co třeba jak se máš ty, a Hannah?"

,,Fajn," usmál Tristan, pak se však zarazil a sklesle se na svou kamarádku podíval, ,,může ti něco říct? Slib mi že to nikomu neřekneš - prosím," dodal Tristan s prosebným výrazem ve tváři.

,,Jasně, cokoli. Nikomu nic neřeknu."

,,Nevím jestli bych měl v tom vztahu s Hannah pokračovat. Je sice skvělá, ale přijde mi že jsme si až příliš podobní. Nemyslím to zle, je úžasné jak moc si rozumíme, ale občas mám prostě pocit že je to až otravné, chápeš?" řekl a vzápětí pokračoval, ,,prostě bych občas byl raději s někým, kdo má na vše trochu jiný pohled, a kdo se ode mě alespoň trochu liší," dopověděl a při poslední větě se podíval na Emmu zvláštním pohledem, při němž dívku zamrazilo. Chvíli na ni takto koukal, než tento zvláštní okamžik přerušila skřítka Wendy.

,,Tady máte. Wendy pro vás připravila dva hrnky horké čokolády. Snad vám bude chutnat," řekla skřítka pištivým hláskem a položila před ně dva hrnky té sladké, husté tekutiny.

,,Děkujem Wendy, určitě to bude výborné" poděkoval chlapec s úsměvem na tváři. Emma se dívala na jeho tvář, ve které nebylo ani známky toho, že by mezi nimi před chvíli proběhl onen podivný okamžik.

       ---           

Světlovlasá Havraspárka Lina kráčela tiše chodbou, a přitom si pobrukovala neznámou melodii. Dnes večer na ni padla povinnost noční hlídky, kterou měli za povinnost všichni prefektové.

Její hodinky, které dostala jako dárek od svých mudlovských rodičů, hlásily teprve pár minut po jedenácté hodině. V tom uslyšela tichý, podivný zvuk. Zastavila se a zaposlouchala se. Bylo to, jako by se něco těžkého a dlouhého plazilo bradavickými chodbami. Lina se zamračila a vytasila hůlku. Pomyslela si že to bude nejspíše nějaký otravný vtipálek, který nemá na práci nic lepšího než rušit noční klid.

Vydala se chodbou za zvukem, nemohla však stále přijít na směr, odkud zvuk přicházel. Bylo to jakoby zevnitř samostatných zdí hradu. Po chvilce však slyšela zvuk stále blíž a blíž, musela být blízko. Najednou se ozvalo zasyčení. Lina zvedla pohled, a spatřila svůj vlastní odraz v okně. A za ní, docela daleko, byl obrovský, dlouhý had, jehož žluté oči nebezpečně žhnuly. Chtěla zakřičet, nestihla však vydat ani hlásku, jelikož se její ztuhlé tělo zhroutilo na zem.