Temnotu má v krvi (FF - HP, CZ)

45.

Červen 1945

Studenti sedmých ročníků postávali nervózně před dveřmi do velké síně. Většina si ještě na poslední chvíli prohlížela své zápisky z Obrany proti černé magii a horečně si mumlala všechny možné pojmy, které by se mohly objevit v testu OVCE. Ten měl začít přesně za dvě minuty. Zoe to poznala podle svých hodinek, které si neustále kontrolovala. Už toužila po tom, aby se ty dveře otevřely a test konečně začal. Její hlava byla příliš přeplněná a měla pocit že všechny ty znalosti co se za celý ten rok pilně učila potřebují ven. Tohle byla navíc poslední zkouška která jim zbývala a všichni už hořeli nedočkavostí mít OVCE konečně za sebou. Těkala očima po svých kamarádech a zase na hodinky až se dveře konečně otevřeli a dav studentů se rychle nacpal do síně. Místnost byla plná stolů a židlí pro jednoho. Na každém byl položený papír a brk s inkoustem. Zoe se odebrala k jednomu volnému stolu a netrpělivě čekala. Papír před ní byl prázdný, věděla však, že až se převrátí velké přesýpací hodiny v čele místnosti, zaplní se černým písmem. 

A jak čekala, tak se taky stalo. Když dosedl poslední člověk na své místo, přísně vypadající muž z ministerstva mávl hůlkou a jejich testy se zaplnili. 

Zoe rychle popadla brk a začala psát. U některých otázek se musela pozastavit, některé ani nevyplnila a rovnou je přeskočila. Nakonec se k nim vrátila a s dobrým pocitem vzhlédla. Písek v hodinách už byl téměř všechen dole a většina jejích spolužáků už měla dopsáno a teď si kontrolovala své odpovědi. Za pět minut dopadlo na dno hodin i poslední zrnko písku.

,, Vaše písemná zkouška z Obrany proti černé magii je u konce. Odložte brky. Výsledky vám přijdou poštou do týdne," prohlásil onen muž z ministerstva a mávl hůlkou, díky čemuž se všechny papíry zvedli ze stolu a dopluli vzduchem až k němu, kde se poskládali na spořádanou hromadu.

Zoe si oddechla a vstala od stolu. Všichni její kamarádi šli že síně pryč a tak je rychle dohnala.

,,Tak co?" ptala se netrpělivě Minette, když ji viděla přicházet. Zoe s úsměvem pokývala hlavou.

,,Snad dobrý."

,,Už aby přišli výsledky," odpověděla Minette s povzdechnutím.

---

Výsledky opravdu přišli do týdne, tak jak jim onen muž sliboval. Všichni z jejich party nakonec prošli, ikdyž někteří s odřenýma ušima. Byl poslední víkend před jejich posledním odjezdem z Bradavic a oni se rozhodli že tento úspěch oslaví v Prasinkách.

Sešli se Zoe, Minette, Emma, Gina, Tristan a pak ještě pár dalších lidí z jejich ročníku. Na zakončení těch sedmi let, které tu prožili, si každý objednal panáka ohnivé whisky, samozřejmě tedy až na Ginu.

Zoe ji pozvedla ke rtům a napila se. Ihned se znechuceně ušklíbla, když pocítila její ostrou chuť. Nevěřícně se podívala na Minette, která spolkla alkohol jako nic. Ta jen pokrčila rameny.

,,Na večírcích čistokrevných pijí víno i malé děti. Už jsem si za ty roky na alkohol zvykla," odpověděla jí zmijozelka na nevyřčenou otázku.

,, Takže, jaké máte plány po škole?" zeptala se jedna mrzimorská dívka. Všichni si vyměnili úzkostné pohledy. Tohle byla otázka kterou si nikdo z nich nepokládal rád a ze všech sil se ji snažil vyhýbat. I bez války, která zuřila za zdmi hradu, to byla dost děsivá představa se muset postavit na vlastní nohy, najít si práci a odvyknout si na každodenní rutinní život který doteď v Bradavicích měli. Každý měl sice své sny a představy co chce dělat, jenže jak měli vědět že jsou to ty pravé? Nebo že se vůbec výplní? V osmnácti letech to zdaleka vědět nemohli.

,,Tak u mě je to snad jasné, nemám úplně na výběr," pokusila se s úsměvem odlehčit situaci Gina. Ukazovala přitom na své šestiměsíční břicho, v kterém ji každým dnem rostlo dítě. Pár lidí se zasmálo, jenže vážnost té otázky na ně ztěžka dopadla.

,,Chtěla bych být bystrozorkou," svěřila se Zoe plaše.

,,Já taky," přidal se k ní s úsměvem jeden Nebelvír. ,,To se setkáme při výcviku."

Ostatní se postupně přidávali a svěřovali se. Bylo ale vidět že nikomu se doopravdy pryč ze školy nechce. Sedm let je holt sedm let.

Za tři dny už jejich parta seděla ve vlaku a vyhlížela tolik známé budovy Londýna. Všichni cítili podivný stesk po domově, který už navždy opouštěli. Cítili i stesk po svých kamarádech, které teď nebudou vídat každý den na chodbách a v hodinách. Stýskalo se jim dokonce i profesorech které neměli tolik v lásce. Všechno se mělo změnit.

O několik let později byly tyto poslední dny školy vzpomínkami, na které mnoho lidí nezapomnělo. Byli to totiž poslední dny kdy byli všichni spolu, než pocítili opravdovou bolest této osudové války, která se pomalu blížila ke svému konci.