Temnotu má v krvi (FF - HP, CZ)

12. // Kouzelnické Vánoce

Rok 1942, Prosinec

Cassiopeia Georgina Malfoyová vstoupila do obrovského domu, vyzdobeném na vánoční svátky. Milovala dům jejích prarodičů Domminique a Nikolaje. Všude byli vzpomínky na její šťastné dětství, plné lásky a radosti. Její rodina sice patřila mezi jedny z nejuznávanějších čistokrevných rodin, ale narozdíl od jiných, například od její druhé strany rodiny, Malfoyů, byla rodina Delacroixů velmi ohleduplná a své potomky vychovávala s láskou a porozumněním. Dokud se tedy neporušila některá pravidla, jako třeba láska k mudlovi. Což její sestra Ellie porušila. Byla vyškrtnuta z jejich rodokmenu, což většina považovala za tu největší potupu, a taky byla finančně odříznutá od rodiny. Jenže to byla daň za pravou lásku, která za to podle její sestry stála. 

Gina však netušila jak tyto Vánoce bez sestry přežije, protože to byla právě ona, s kým na tyto svátky trávila většinu času.

Dívka si povzdechla a zamířila do přijímacího salonu, kde už čekala většina hostů. 

,,Cassiopeio! Drahoušku, jak se máš? Jsi šíleně hubená, copak ti nedávají v té škole vůbec najíst!" poznala podle hlasu svou babičku Domminique. Musela se pousmát, tahle žena byla vždy plná pozitivní energie, i navzdory tomu že ji doma vychovávali velice přísně a potrpěli si na dobrém vychování. Vždy byla svá, a narozdíl od babičky Malfoyové byla vždy usměvavá. Gina si byla jistá že svou povahu zdědila právě po ní. 

,,Babi! Kolikrát ti mám říkat že mi máte říkat Gina!" naštvala se na oko dívka, ale pak se zasmála a padla své babičce kolem krku. 

,,No jo, já zapomněla že si procházíš tím vzpurným obdobím. A já doufala že tě to přešlo" povzdechla si postarší paní a zamířila do rohu místnosti. ,,Někoho bych ti chtěla představit" řekla když přišla až k černovlasé rodince, co stála stranou od ostatních. Byla mezi nima drobná žena, s vysokým mužem po boku, a třemi dětmi - dva chlapci a drobná dívenka. ,,Tohle jsou Morganovy. Alison s Milesem se do Franci přistěhovali před deseti lety. Matka Alison byla moje drahá sestřenice. Mají tři děti. Nolana, malou Margaret a nejstršího Isaaca" vysvětlila jí její babička. Gina si nemohla nevšimnout jak zdůraznila poslední jméno. Tušila že to bude jeden z jejích možných budoucích manželů, a Dominique se tímto seznámením snažila aby si padli do oka. Dívku však Isaac vůbec nezajímal. Kvůli jeho vzhledu usoudila, že bude dost upjatý a nebude s ním moc zábava. Mnohem více jí zaujal jeho mladší bratr - musela uznat že Isaac je z bratrů pohlednější, ale na Nolanovi bylo zkrátka něco co ji přitahovalo. Černé vlasy měl rozcuchané a u košile měl rozepnuté první knoflíčky. Působil na ni dojmem ležérnosti, a celkově, jakoby mu bylo vše jedno.  Nolan si jejího pohledu všiml, a ušklíbl se, jakoby snad veděl nad čím kudrnatá čarodějka přemýšlí. 

Gina v tu chvíli oněměla a snad poprvé v životě ji nenapadala žádná slova. 

---

Sváteční večeře se u Potterů v domě nesla v napjatém duchu. Všichni se snažili co nejvíce nemyslet na to, že tohle je dost možná poslední večeře kdy tu sedí všichni. Fleamontova snoubenka sice přinášela do domu pozitivní náladu, jenže ani to nesmazalo smutek v duši.

,,Kdo si dá ještě krocana?" zeptala se Elwen Potterová, matka Zoe a Montyho. 

,,Já jsem už přecpaná. Ale bylo to výborné, paní Potterová" řekla Euphemie  Briathewaitová. Elwen se skromně usmála a pohladila svou budoucí snachu po rameni. Pak se podívala na svou dceru Zoe. ,,Zoe, nechceš něco přidat? Zeleninu nebo zapečené brambory?" Dívka místo toho zavrtěla hlavou a zvedla se od stolu. ,,Na chvíli půjdu na vzduch" zamumlala a vyšla na malou zahrádku před jejich domem. 

Sedla si na lavičku, a po chvilce ticha si k ní přisedl její bratr. ,,Zoe, nesmíš se dneska tolik trápit tím že otec odjede. Naopak by sis tento večer měla užívat, dokud-" zmlkl uprostřed věty, když si uvědomil jak by to vyznělo, avšak dívka moc dobře veděla že chtěl dodat dokud to jde. 

,,Tak jak to jde v Bradavicích?" zeptal se, aby zamaskoval to tíživé ticho. 

,,Jde to." odpověděla, přesto tam to tíživé ticho pořád bylo. Mezi sourozenci byli stále rozepře kvůli rozdílným názorům, a oba si byli vědomi toho že nejspíše jen tak nezmizí, dokud si o tom pořádně nepromluví. A tak Monty nakousl toto nepříjemné téma. I přestože věděl že na Vánoce to není nejlpší nápad, potřeboval to ze sebe dostat. 

,,Stále se bavíš s tou...Blackovou?" zeptal se. Mohlo se to zdát jako malichernost, vždyť se spolu pouze kamarádili. Jenže Fleamont se o svou malou sestřičku bál, měl potřebu ji chránit před takovými jako byli Blackovi. Myslel si že je jeho sestra trochu naivní a celkem snadno ovladatelná. Jenže to svou sestru neznal dobře. Zoe byla pravým opakem těchto slov, jen měla v povaze v lidech vidět to nejlepší - což byl taky důvod proč ji Moudrý klobouk zařadil do Mrzimoru. 

,,Je to moje kamarádka, a má jméno!" připomněla Zoe svému bratrovi rozhořčeně.

,,Já vím. Ale pořád to je Blacková. Její rodina jsou tací, kteří bojují bok po boku Grindellwalda. Je to v podstatě náš nepřítel!"

,,To by stačilo Monty. Chtěl bych si teď se Zoe promluvit sám" ozvalo se za nimi, a brýlatá čarodějka se překvapeně otočila na svého otce. Fleamont se poslušně odebral do jídelny za ostatními, a tak dívka se svým otcem osaměla.

,, Nemyslí to zle. Jen se na vše kouká pouze z jedné strany. Navíc jsi jeho sestra a je přirozené že tě chce chránit."

,,Štve mě, že si o mě myslí, že nedokážu být rozumná. Je mi patnáct a mám právo si na všechno udělat svůj vlastní názor!"

Její otec John se posadil vedle ní a konejšivě jí stiskl rameno. Zoe vzpomínala na svého otce vždy jako na jejího hrdinu. Vždycky jí rozuměl, narozdíl od její matky Elwen a bratra Montyho. Tím jediným gestem ji dal najevo že tu pro ni je. Chvíli seděli v tichosti, a Zoe musela myslet na to, že ji zanedlouho opustí.

,, Zlobíš se na mě?" prolomil John po chvíli ticho a jeho dcera se na něj nechápavě podívala. ,,Za to že odjíždím do Ameriky?" dovysvětlil. Hnědovlasá mrzimorka zavrtěla hlavou. ,,Samozřejmě že ne. Jak bych mohla? Jedeš tam abys pomáhal zachraňovat svět, kvůli tomu na tebe nemůžu být naštvaná" odpověděla, srdce se jí však sevřelo bolestí. 

Takový život teť ve válce vedli. Báli se o životy svých nejbližších. Přežívali s tou příšernou, ač nutnou, otázkou ve své hlavě. Kdo bude příště?