Family Mikaelson

64.kapitola

              Pohled Kola

Probudil jsem se někde v nějakým sklepě. Vůbec si nepamatuji, jak jsem se sem dostal. Ani nevím, co se stalo během posledních pár hodin.

"Konečně jsi se probral, už jsem myslela, že tě tím zabila." ozval se povědomí hlas.

"Kdo jsi, ukaž se." vykřikl jsem a postavil se. Rozhlídl jsem se kolem sebe ale všude byla tma a ticho.

"Snad se nebojíš, Kole." ozval se jizliví smích, znal mé jméno.

"Kdo jsi?" řekl jsem zmateně a dál se otáčel. Zezadu mě někdo kopl do zad a já spadl na zem. Teď jsem měl vážně strach. Sedl jsem si a pozadu se sunul tam, kde měla být zeď. Na nic jsem však nenarazil.

"My se ale známe, nebo jsi na mě za tu dobu zapomněl?" vykřikl hlas, který určitě patřil nějaké dívce.

"Tak se mi ukaž." vykřikl jsem a bál se jak nějaký děcko. Vzpamatuj se Kole, jsi jeden z původních upírů a bojíš se nějaký holky. Co to s tebou je?

"Však se ti ukážu, ale né teď, to by pak nebyla zábava." zasmál se ten odporný hlas a kolem mě se udělal mlha nebo co to bylo.

Když už byla u mé nohy tak mnou projela ostrá bolest, jako by mi tu nohu někdo řezal. Čím víc ta mlha postupovala ke mě, tím víc mě boleli části těla, které zahalila.

Nakonec mi čouhala jenom hlava jinak vše bylo pod mlhou. Bolelo mě snad celé tělo.

"Dost! Co mi to děláš!" vykřikl jsem s posledních sil a snažil se pohnout ale nešlo to, jako by mě ta mlha znehybnila.

"Cítíš jak ti pomalu odumírají různé části těla? Jak ti ta hmota pomalu rozežírá vnitřek? Tak co cítíš to!!" vykřikl hlas, tentokrát blíž u mě. Neodpověděl jsem.

"Odpověz.!" vykřikl zase ten hlas.

"Ano, cítím to." vykřikl jsem se strachem a modlil se, aby to už skončilo. Co jsem komu udělal.

"To je dobře." řekl zase ten hlas ale už klidněji a zase daleko ode mě. "Nechám tě na chvíli odpočinou." dodal a mlha zmizela. V tu chvíli mé tělo bylo zase volné, mohl jsem se hýbat a nic mě nebolelo.

Postavil jsem se a rozhlédl se kolem, musí tu být cesta ven. Musím se odtud dostat, přeci tu nezůstanu s nějakou bláznivou holkou, která mě bude mučit svou mlhou.

Šel jsem furt dopředu s nataženýma rukama jako nějakej slepec. Narazil jsem na něco tvrdého a studeného. Mohla to být nějaká deska nebo sklo, možná i dveře.

"Kam si jako myslíš, že jdeš." ozval se zase ten hlas, sakra. "Neumíš odpovědět."

"Jen jsem se tu rozhlížel." odpověděl jsem a ve stejnou chvíli mě zase něco shodilo na zem.

"Proč mi to děláš? Proč zrovna já? Copak jsem ti něco udělal?" vykřikl jsem a opřel se zádami o tu desku nebo co to je.

"Asi nastal čas, abych se ti ukázala." zašeptal tajemně ten hlas a místnost se trochu osvětlila, mohl jsem poznat, že jsem v nějaké místnosti bez oken a vypadalo to tu jako vyslýchací místnost u policajtů

Tma byla jedině v rohu odkud vyšla malá postava. Bylo to dítě. No to mě poser, mě tady mučilo nějaký malí dítě. Dítě vyšlo ze stínu úplně a já poznal kdo to byl.

"Sofie?" zeptal jsem se a tušil, že špatně dopadnu. To co jsem slyšel o Jeremyho mi nahánělo hrůzu. Možná mě ale nechá být.