The promised neverland: Plant no.2 ✅

23.

,, Jak se máš, je ti lépe? " Zeptá se nejdřív.,, Ano, mnohem." Odpovídám jí s úsměvem.,, Byla jsi hodně smutná, když jsme našly Yasiva. Měla jsi ho ráda?" Ptá se a upřeně na mě kouká. Zatínám pěsti.,, No... Ano. Byli jsme kamarádi." Říkám trochu potišeji. Kývla hlavou a hned se ptá dál.,, Měla jsi ho ráda ale víc, než jen kamaráda, nemýlím se? " Má dost vlezlý hlas.
Cítím, jak se mi červenají tváře. Jak to asi tak mám říct? Jo měla jsem ho ráda? Ne? Pro jistotu mlčím. Sestra Astrill se šibácky usměje.

,, Takže ano?" Říká a kouká se mi přímo do obličeje. Odvracím hlavu a to jí to potvrzuje. Směje se dál. Pak ale najednou vypne veškeré emoce. Její chladný obličej se přiblíží k mému. Překvapená se trochu odstrčím. Stojí hned u postele.,, Tak co? Jakou roli měl v tom vašem plánu? " Ptá se. Cítím tlukot svého srdce hlasitěji, než kdy jindy.,, C... Co? Jaký plán?" Vykoktám. Je to asi tak uvěřitelné, jako kdybych se ptala, jak se jmenuji.

Sestra Astrill se na mě kouká ještě chladněji, než před tím. Přiblíží se ještě víc.,, Tak co? Jakou roli hrál?" přidává důraz na každé slovo. V hlavě se mi motají myšlenky a nevím, co přesně odpovědět.,, No... Žádnou." Říkám. Je to neúplná lež. Hrál docela velkou dřív, ale teď je už úplně zbytečný. Sestra nemůže vědět, že stále něco plánujeme.

,, To ti nevěřím. Kdyby nehrál žádnou, nechovali byste se tak, jak jste se chvali." Říká.,, Tak jakou roli hrál? Jak vysokou?" Ptá se ještě naposledy. Nechci jí odpovědět.,, Teď už to je stejně jedno. " Mumlám si. Sestra Astrill se napřimuje a pak na mě vrhne jeden poslední pohled.,, Už brzy." Říká a pak odchází z pokoje.

Co tím brzy asi tak myslela? Hned mi projede hlavou. Do noci na to nemůžu přestat myslet. Znamená zo snad, že jsem po Colinovi na řadě já? Nebo až pak? Nebo se třeba má odehrát nějaká velká sklizeň? Nevím co si o tom mám myslet. Nemůžu kvůli tomu ale spát. Oči se mi zavírají, ale myšlenky mi nedají pokoj. A navíc, musím se rychle zotavit, abychom mohki utéct. Je to otázka asi tak týdne. Proto, abych se uzdravila ale musím spát. Rozháním myšlenky a otáčím se na druhý bok. Hned usnu.

Druhé ráno mi opět Sestry oteplují nohy a ruce. Každým dnem se bolest zvětšuje a dostávám cit do rukou i nohou. Nic se dalších pár dní nemění, dokud se jednoho rána bolest nezmenšila. Srdce se mi náplní radostí. Nevěřila jsem, že je to vůbec možné. Během dne bilest stále ustupovala. I Mamá i Sestry byly šťastnější. Další den už jsem ani necítila bolest, když jsem se nehýbala. Když jsemvšak pohla končetinami, bolest mi projela celým tělem.

Když uběhl týden, bolest byla pryč a modřiny na nohou se pomalu rozpouštěly. Ruce mám už úplně v pohodě. Rýma a kašel taky nic. Mamá mě konečně propouští z marodky, po asi týdnu a půl. Přibíhám s nadšením do pokoje a skáču nadšené Terce do náruče. Mamá už posledních pár dní nikoho ke mě nepustila. Chyběla mi.

Sedíme v knihovně a povídáme si. Všichni jsou tu, včetně Uly, Adelaide, Sophie a Thea. Plán bude uskutečněn za tři dny. Do té doby se musíme pořádně připravit a hlavně to říct všem dětem. To necháváme na starosti mrňatům, kteří tu sedí s námi.
Už teď jsem nervózní.

Po asi dvaceti minutách se opět rozcházíme. Vracím se do pokoje, abych si ještě lehla, protože me ještě pořád bolí končetiny. Taky mi je furt zima. Lehnu si do postele a hned usínám. Probouzím se až uprostřed noci. Všechny děti potichu oddechují. Nevím kolik je. Obloha je černo černá, jen někdy prosvítá mezi mraky srpek měsíce a čas od času prolétne za oknem bílá vločka.

Opatrně se zvedám z postele. Jdu na záchod se napít z kohoutku. Když se vracím, vidím z okna v lese světlo. Jemné zlatavé světlo, uprostřed lesa, putuje směrem k domu. Znamená to, že nás hlídají? Mají i noční hlídky...

Lehám si zpátky do postele. Během chvilky opět usínám. Probouzím se oo pár hodinách, když zazvoní hodiny. Jako každé ráno opakuji svůj flétnový rituál a probouzím ještě rozespalé děti. Už jen dva dny do zahájení plánu. Rychle se oblékám a pomáhám malým, pak čekám na Terku a společně jdeme na snídani. Sedáme si jako obvykle a snídáme jako obvykle, v hluku. Po snídani jsou obzvlášť náročné testy, ale ty rychle končí a můžeme si jít opět hrát. Oblékáme se do teplého oblečení a už se chystáme, že si půjdeme hrát ven, když v tom se před vchodové dveře postaví Sestra Sarah.

,, Děti, dnes ani během příštího týdne si bohužel nemůžete jít hrát ven." Oznamuje nám s úsměvem.,, Ale... Proč?" Ptají se ti nejmladší, kteří se těší na tenkou vrstvu sněhu, pokrývající krajinu.,, Prostě nemůžete. Chcete snad skončit jako Joli? " Říká a kouká se na přísným pohledem.,, No... Ale my budeme opatrný🥺" Žadoní malé děti.,, Ne. Běžte si hrát dovnitř." Říká a gestem ruky nám naznačuje, abychom odtamtud vypadli.

To, že nás udržují uvnitř domu, je dost problém. Nemůžeme si vzít věci, které jsou uchovány okolo domu. Jdeme si tedy hrát dovnitř. Scházíme se opět v knihovně, Suze ale navrhuje, abychom se scházeli jinde, že to tam je moc nápadné, tak se přemisťujeme do Gweninýho pokoje. Sedáme si na postele a povídáme si o našem plánu.

,, Teď, když nemůžeme ven, tak to je velký problém. Nemůžeme pro věci, které jsme schovali venku. " Říká Colin. Všichni s ním souhlasíme.,, Navrhuji udělat si z prostěradel provaz a vylézt v noci oknem." Navrhuje Parvana. Všichni s ní souhlasí.,, Počkejte, právě jsem si vzpomněla. "Říkám.,, Dnes v noci jsem se probudila na záchod. Venku jsem ale zahlédla světla, to znamená, že mají hlídky. " Oznamuji všem.

,, Nechci nic říkat, ale nemyslím, že to půjde po dobrém... " Říká Terka. Nikdo nic neříká, ale v duchu všichni víme, že má pravdu. Budeme muset dát do akce plán C.

Cs lidi😁dlouho jsem nic nevydala, omlouvám se😅ale teď možná budu vydávat častěji, protože už nic nemám na práci, díky tomu že se už blíží konec školního roku. Každopádně doufám, že to do jeho konce stihnu dopsat, tak si držte klobouky, bude to zajímavé😝
Můžete mě klidně i potěšit hvězdičkou yn🙃✨