Perfection {Harry Styles CZ}

Chapter13

„ Máš sluneční brýle, občanku? A oba dva kufry?“ Držím Deana za ramena a udržuji oční kontakt.

„ Ano, ano a ano.“ Protočí už po několikáté očima.

„ Budeš mít co jíst?“ Zeptám se vyděšeně. Nevím, proč jsem tak starostlivá. Pravděpodobně se tím snažím zamaskovat svoji nervozitu a paniku z jeho odchodu.

„ Jo i na internátu vaří, Emmo. To mi spíš pověz ty. Doktor ti řekl, že málo jíš a já tě tu nechávám samotnou, když jsem tvůj jediný zdroj jídla.“ Ustaraně na mě pohlédne.

„ Já budu v pohodě. Obchod je hned za rohem, a pokud vím, tak nejsi jediný, kdo mě krmí. V posledních dnech to je i Styles.“ Protočím očima s povzdechnutím. Za poslední dva týdny jsem se ho nezbavila. Je až neuvěřitelné, že mě dokáže přivést k šílenství pouhým pozdravem. Znám ho pouhý měsíc, ale i tak bych ho zaškrtila.

„ A budeš tu vážně beze mě v pořádku?“ Vyptává se dál.

„ Ano, a už běž, než se znovu rozbrečím.“ Ovanu si před očima, abych zahnala stále přicházející slzy, i když to gesto mělo pouze dodat význam mému vtipu.

„ Myslel jsem, že jsme si řekli, že slz bylo dost na rok dopředu.“ Vím, že jsme si tuto podmínku ustanovili, ale přesto mě stále zmáhá smutek. Dean je a vždy byl můj spolubydlící a především i kamarád. Jak nemám být smutná, když se budeme vídat jednou za půl roku?

„ Však jo, ale už jdi.“ Políbím ho na tvář a odstrčím, abych mu dala najevo, že už má jít. Podívám se na hodiny nad dveřmi a zjišťuji, že už by měl opravdu jít. Autobus do San Franciska mu jede za čtvrt hodiny a to, to máme přesně čtvrt hodiny na zastávku.

„ Tak ahoj, Emmo.“ Pošle mi vzdušnou pusu.

„ Ahoj, Deane.“ Napodobím jeho gesto.

„ Ahoj.“ Zopakuje.

„ Ahoj.“ Pousměji se nad naším očním kontaktem.

„ Možná Ahoj bude naše Always.“ Vysloví opatrně Dean.

„ Jdi už, nebo po tobě hodím tyhle Chanel botky.“ Zasměji se. Přikývne, zamává a vleze do předem přivolaného výtahu. Výtah odjede a já se, nepřestávajíc zírat na odjíždějící výtah, rozbrečím.

Zabouchnu za sebou s rachotem dveře a svezu se na dřevěnou podlahu naší chodby. Slzy mi stékají po rozpálené pokožce, z úst mi vychází vzlyky.

Jak mě tady mohl nechat samotnou, bezmocnou?

*-*-*-*

„ Sakra, sakra, sakra, sakra…“ Neustále opakuji jednu a tu samou nadávku pořád dokola, jelikož jsem zaspala. To by nebyl zas tak velký problém, ale už je to po třetí za sebou! Musím si začít nastavovat budíka, když mě nebudí Dean.

Vyběhnu poslední tři schody vedoucí ke vstupním dveřím od haly, ve které se mimo basketbalového hřiště, vnitřního fotbalového hřiště, společenského sálu rozkládá i náš zrcadlový sál.

„ Zpomal, krásko.“ Osloví mě hluboký hlas za mnou. Okamžitě poznám, že jde o Harryho.

„ Ahoj, Harry.“ Zastavím se a s výdechem se na něj usměji.

„ Zase pozdě?“ Pozdvihne levý koutek jeho plných rtů do oslnivého úšklebku. Vypadá sexy. Vím, že bych o něm takhle přemýšlet neměla. První důvod je ten, že je to můj zaměstnavatel, druhý ten, že je až moc nafoukaný, arogantní a sprostý. Ale vždyť se na něho podívejte: Plné, růžové rty, srdcovitého tvaru, hnědé bujné kudrliny, pronikavé, zelené oči s jiskřičkami a bez pochyby i úsměv za všechny prachy, o kterém tolik dívek na světě sní.