Perfection {Harry Styles CZ}

Chapter 30

Všechno v místnosti ztichne.

Nikdo nemluví, nikdo se nepohybuje. Anebo se pro jednou čas opravdu zastaví.

Musím si to znovu zopakovat: jsem těhotná. Já, Emma Guzman, čekám dítě.

Myslela jsem, že se zjištěním této informace, budu vědět, co dělat. Nebo, že aspoň budu vědět, co si o tom mám myslet, jak reagovat na tuto pro mě novou situaci. Ale v mé hlavě je momentálně takový zmatek, že nevím vůbec nic. Ani na jméno mého nejlepšího přítele bych si nevzpomněla. Ale na jméno otce mého přicházejícího dítěte si vzpomínám okamžitě.

Nosím v sobě dítě Harryho Stylese. Toho populárního, nedotknutelného Harryho Stylese. Toho s nespočítatelným počtem milenek a kamarádek s výhodami. Toho, který je už pátým rokem ve skupině One Direction. Toho, který má po celé zeměkouli přes miliardu fanynek, které by stáli přesně o toto, být v mé situaci. Toho, který byl po minulé dva měsíce mým přítelem. Stál při mně, smál se semnou, brečel se mnou, dokonce semnou měl nakonec i sex. A teď spolu budeme mít dítě.

Co jsme to pro Krista provedli?

„ Nechám vás zde o samotě. Chápu, že tyto informace musíte vstřebat. Za půl hodiny se sem ale vrátíme a dáme vám levou nohu dohromady. Budete si zde muset pár dní poležet, než vám vyndáme stehy a vy se budete s pomocí berel postavit na no..." první, kdo přeruší ticho, je samozřejmě doktor, který mi do hlavy hustí všechny možné podrobnosti o tom, co se mnou za chvíli bude dělat. Ale mně je to jedno, já ho po pár větách přestanu poslouchat, protože na myšlenky, co se mnou bude, je pro mě moc brzy.

Můj mozek je už tak přeplněný zmatkem. Nepotřebuji si k těmto myšlenkám přidat i doktorovi kecy, které by mě ani bez celé té věci s těhotenstvím nezajímaly. Prostě už to chci mít za sebou, ať se mohu začít plně věnovat mému životu s dítětem, tudíž i celé své budoucnosti.

Dám ho k adopci? Nechám si ho? Řeknu to Harrymu? Nebo vůbec někomu? A platí pořád můj plán, že uteču?

Všechny tyto otázky a mnohé další mi proudí zaneprázdněným mozkem a jediné na co se zmůžu, abych doktorovi dala nějakým způsobem vědět, že ho poslouchám, je přikývnutí. Poté se na svém lůžku posunu výše, abych seděla. Bojím se podívat se do obličeje Willovi.

Během posledních pár minut mi nedocházelo, že je zde stále se mnou. Nedošlo mi, že i on si vyslechl, jak mi doktor sděluje, jestli jsem nebo nejsem těhotná. Nejlepší by bylo, kdyby zde nebyl. Vím, že jsem souhlasila s jeho přítomností v této místnosti, ale když se na to dívám zpátky, neměla jsem. Měl odejít a zanechat mě a tuto noc za sebou. Nebudu se s ním přeci vláčet po světě, když budu mít malé dítě na krku. To by nešlo. Nemohla bych tohle udělat ani jemu, ani tomu ubožátku, které bude pravděpodobně vyrůstat bez otce.

Na druhou stranu, jsem však ráda, že zde zůstal. Aspoň někdo ví, co se semnou teď děje nebo bude dít. Nevím, jak tahle situace, můj život a těchto pár pestrých posledních měsíců dopadne, ale až to skončí, budu mít aspoň někoho, s kým bych se o tohle podělila, kdo by tuhle část mého života překonal se mnou. I když Will už vše ví, mohu nátlakem přinutit, aby se mnou zůstal a pomáhal mi. Vyslechla jsem si i jeho životní příběh a je mi jasné, že on nepatří mezi lidi, kteří, kdyby někde našli důvod, proč zůstat žít na jednom místě, neopustili by to místo ani náhodou. A Will by měl teď mě a to malé. A kdyby to byl kluk, měla bych aspoň jistotu, že to ubohé děťátko nebude vyrůstat bez mužské autority.

Těmito úvahami jsem si, myslím, odpověděla na jednu z hlavních a nejdůležitějších otázek. Nechám si to pro sebe. Neřeknu to nikomu. Ani Harrymu, ani Louisovi, ani Deanovi, jestli s ním budu vůbec ještě někdy mluvit. Abych odjela opravdu tiše a nenápadně, nikdo nesmí vědět, že odjíždím. Nesmí mít ani podezření, že něco chystám.