Perfection {Harry Styles CZ}

Chapter 34

Nemusím snad říkat, že ráno začnu panikařit. V noci mi totiž moc nedocházelo, co se děje. Byla jsem sice vzhůru asi až do čtyř do rána a jen hloupě zírala z okna, ale pravé následky toho, co Louis udělal, mi začaly docházet až teď, když mě právě Harryho hlas probudil při budíku. Ne, nevlítl mi do ložnice (zatím), ale písnička, která mě každé ráno probouzí je Best Song Ever.

Samozřejmě nevím, jak Harry zareagoval, když mu Louis sdělil tuto radostnou novinku, ale něco mi říká, že to nebyla moc hezká reakce, jak ho tak znám. Harry nerad překvapení. A mám takové tušení, že jeho reakce na oznámení, že má už přes tři roky syna, nebude přímo veselá.

Nevím, co bych měla dělat. Nemůžu utéct, znovu už ne. Především ne teď, když mám dítě. Je pravdou, že jsem věděla, že jednoho dne tomuto budu muset čelit, že mě jednoho dne dostihne minulost.

Spíše jsem čekala, kdy se to stane, a doufala jsem, že takhle brzy to nebude. Nejsem vůbec připravená. Nevím, jak bych reagovala, kdyby ke mně Harry vletěl právě teď, když ještě ležím v posteli a zírám do bílého stropu.

Ale pravda je asi taková, že na konverzaci s Harrym bych nikdy nebyla kompletně připravená.

Když se konečně rozhodnu, že vstanu, už je 8:30. Nejen, že vstávám pozdě, abych otevřela já sama kavárnu, ale taktéž vstávám pozdě, abych odvedla Andrewa do školky. Ano, přesně tak. Teď už ho tam nemohu odvést.

Není to tak kvůli tomu, že bych ho tam neměla jak dostat, jelikož musím být v práci. Ne, to ne. Je to kvůli tomu, že tahle určitá školka, tahle jediná, do které se mi podařilo Andrewa zapsat, má takové zvláštní pravidlo: do osmi hodin musí být všechny děti v budově, jinak je už nepřijímají.

Tato nepříjemná skutečnost má spoustu následků: zaprvé to znamená, že Andrew musí být celé dopoledne a odpoledne se mnou zde v práci, protože mu zadruhé neseženu chůvu, což mi zatřetí nedovoluje plné nasazení v práci.

Je tu ale také možnost, že Willa napadlo odvést Andrewa do školky. Ne, to je blbost. On se mi většinou pouze vysměje. Je vlastně rád, když je Andrew s námi v práci.

Takže: když konečně vstanu a obléknu si uniformu, kterou zde v kavárně nosíme, skočím také probudit mého syna. A měla jsem samozřejmě pravdu: Will ho do školky neodvedl. Naštěstí Andrew hned vyskočí a začne vesele pobíhat po jeho skromném pokojíčku. Aspoň někdo má dnes dobrou náladu. Obléknu se a celkově připravím na celý den v kavárně, až na to, že se nenamaluji, doufám, že dnes budu v kuchyni, a tak nikdo nebude muset pozorovat můj opuchlý obličej. Oba se v kuchyni nasnídáme, a pak už jsme připraveni sejít dolů do kavárny.

Jen, co vejdu do kuchyně, Will začne: „ Ha, já to věděl! Já to říkal, lidi! Měl jsem se s vámi vsadit," ukáže na Jess s Petem v rohu, „ já věděl, že jsi zaspala. Emmo, ty jsi neschopná," popadne mě kolem ramen a z plných plic se mi směje. Jak je vidět: další člověk má dobrou náladu.

„ Zavři klapačku, Wille. Dneska mám směnu v kuchyni já. Jdi za bar," odpovím mu naštvaným a unaveným hlasem a posadím se na stoličku v rohu.

Jeho výraz v obličeji hned opadne a ustaraně se na mě podívá: „ Děje se něco, Em?" opře se o dřez, který stojí náhodou hned vedle již zmíněné stoličky, na které sedím já.

Podívám se na Andrewa, který se stále motá kolem mých nohou, a pošlu ho hrát si do jiného rohu, ve kterém má pár svých hraček. Pak nasměruji svůj pohled zpět na Willa a povzdechnu si.