Perfection {Harry Styles CZ}

Chapter 36

Pravou nohou vkročím na dlážděný chodník a zhluboka vydechnu. Upravím si sluneční brýle na očích, konečky vlasů projedu svými prsty, stisknu rty k sobě, abych se ujistila, že je moje rtěnka rovnoměrně rozetřená po celých rtech, narovnám se, spravím si sukni u svých černo-bílých šatů a zkontroluju, jestli jsou moje bílé boty stejně čisté, jako před deseti sekundami.

Tento proces opakuji každých pár sekund, poté, co přejdu pět kroků tam a zpět z trávy na chodník.

Bláznivé? Možná. Přeci jen už mě včera viděl s mopem v ruce, zpocenou, tak proč by mu zrovna teď mělo záležet na tom, jak vypadám? Ale i přesto: zahrabu ve své bílé kabelce a vytáhnu z ní zrcátko, abych si byla jistá, že je moje rtěnka dokonalá.

Samozřejmě, že není. Rtěnku jsem si nikdy nedokázala nanést perfektně na rty a nic se nezměnilo, ani když teď vymysleli tekuté rtěnky. Jsem v tom stále stejně neschopná. Ale v rámci mých možností to ujde.

Vrátím zrcátko zpět do kabelky a povzdychnu si. Rozhlédnu se kolem sebe a začnu znovu vykračovat, jelikož ho nikde nevidím.

Nevím, proč jsem nervózní. Vždyť má ještě tři minuty čas. To já jsem tady brzo. Je samozřejmé, že nebude panikařit jako já a nebude tu pro jistotu o čtvrt hodiny dříve. Je to přeci Harry. Můj Harry. Ten, kdyby přišel i o hodinu déle, tak bych mu odpustila.

To se ale nikdy nesmí dozvědět. Nesmí vědět, že pro něj mám po tolika letech takovou slabost... a jsme zpátky u tohoto tématu. Já a moje slabost pro pana Stylese. Kolikrát za tento dne jsem o tomhle tématu už přemýšlela? Ani nevím. Přestala jsem počítat už někdy v poledne, kdy to došlo do bodu, kdy jsem na něj myslela téměř každou minutu.

Znovu si povzdechnu a rozhodnu se si sednout na lavičku, která stojí jen kousek ode mě. Jen, co se otočím, zahlédnu ho. Stojí pár metrů za již zmiňovanou lavičkou, opřený o strom. Vypadá, že už tam stojí nějakou tu chvíli. Jak je možné, že jsem si ho nevšimla?

Když zaregistruje, že jsem si ho všimla, rozejde se směrem ke mně. Vlasy má na temeni hlavy svázané v ležérním drdolu, na sobě má černo-bílé pruhované triko a černé skinny jeans s roztrhanými koleny. Na tváři mu hraje lehký úsměv, vypadá strašně uvolněně.

Pro svoje vlastní uklidnění se také usměji a udělám krok vpřed k němu, abych tam jen tak nestála na místě a nezírala na něj.

„ Em," osloví mě, když je v dostatečné blízkosti.

„ Harry," vydechnu, přičemž si skousnu spodní ret, a doufám, že mi to pomůže v uvolnění. (nepomohlo)

Zíráme na sebe a ani jeden z nás neví, jak začít. Panuje mezi námi to trapné ticho. A tak odvrátím pohled a zasměji se do svého ramene.

„ Bože," přivřu oči a z úst mi unikne chichot.

„ Co? Čemu se směješ?" zeptá se a přistoupí ke mně ještě blíže.

Zvednu k němu pohled: „ Tohle," rozhodím rukama a ukážu na mě a na něho. „ My dva jsme směšný. Pamatuju si, jak jsme dřív nemohli ve sví blízkosti zavřít klapačku na ani ne deset sekund. Teď ani jeden z nás neví, co říct," znovu se ironicky zasměju.

„ Ach ty starý dobrý časy, co," povzdychne si a posadí se na již zmiňovanou lavičku.

„ No, nevím, jestli by se daly zrovna nazvat dobrými," posadím se vedle něho.

„ Taky pravda," souhlasí se mnou Harry. „ Byli jsme trochu zvrácený,"

„ Zvrácený?" nadzvednu obočí a přesměruji na něj pohled.