Perfection {Harry Styles CZ}

Chapter15

„ Ahoj, zlato,“ usměje se na mě přes Skype Dean.

„ Ahoj, vole,“ vypláznu jazyk a zasměju se.

„ Koukám, že se tam beze mě máš přímo dokonale,“ také se začne smát, takže mu jsou vidět jeho úžasně bílé zuby.

„ Jojo, přímo perfektně,“ protočím očima. „ Proč mi voláš?“ zakousnu se do zeleného jablka, které mi dnes poslouží jako oběd. „ Myslela jsem, že jsme si řekli, že si budeme volat třikrát týdně a tohle je už po čtvrté a to je teprve středa.“

„ Já vím, promiň,“ poškrábá se za krkem, „ ale už od-“

„ Hlavně se divím proto, že tenhle víkend mě máš přijet navštívit. Ale povídej dál,“ nechtěně mu skočím do řeči.

„ Jo právě o tom chci mluvit,“ skousne si spodní ret a vypadá, že neví, jak pokračovat.

„ Ne, to neříkej. Já se na tebe tak těšila, Deane,“ zaskuhrám s mučednickým výrazem na rtech.

„ Emmo, neviděli jsme se pouze dva týdny,“

„ No právě,“ povzdychnu si, „ tak dlouho jsme ještě nebyli oddělení a moc mi chybíš a taky-“

„ Emmo, já odjíždím pryč ze země,“ utne mě sebejistým hlasem.

„ Cože?“ vyjeknu nechápavě.

„ V pátek odlétáme ne exkurzi na americkou základnu v Asii,“ teď už nezní tak jistě jak před chvílí.

„ Cože? Jak je to možný? Vždyť jsi tam pouhý dva týdny!“ vykřiknu.

„ Já vím, ale poslouchej mě-“

„ Ne ty poslouchej mě, do prdele, Deane! Vždyť se vám něco může stát, idiote! Okamžitě se vrať do Los Angeles,“ řvu na něj přes obrazovku mého notebooku.

„ Emmo, počkej, já ti to vysvětlím,“ zhluboka vydechne. „ Na té základně se nám nemůže nic stát. Je to za hranicemi Afghánistánu a budeme tam pouze trénovat se zkušenými vojáky. Je to něco, jako když jsme v prváku na střední jeli na konci do Paříže-“

„ Na konci, ty debile!“ nešetřím nadávkami. „ A rozhodně to není to stejný. To byla Paříž, Francie. Ne Afghánistán, Asie, kde je plno teroristů, kterým je úplně u prdele, kdo nebo co jsi!“

„ Ale já už jsem ti říkal, že budeme v ochranný zóně-“

Znovu mu skočím do řeči: „ Kokotové, fakt, největšího kalibru na vaší škole. Až si to rozmyslíš nebo přesněji, až zmoudříš, dej mi vědět. Ale jestli odjedeš, tak ti chci říct, že až se vrátíš, jestli se vrátíš, tak mě tady nenajdeš, Deane,“ nedám mu prostor na odpověď a okamžitě zaklapnu notebook.

No je normální? Není! Prostě není. Kdo normální by v osmnácti letech letěl do Afghánistánu na Bůh ví co. Nikdo. Sakra Deane.

Zvednu notebook a praštím s ním o zem. „ Kurva!“ zařvu na celý obývák. Ať jdou všichni do prdele.

Popadnu Adidas mikinu, co mi leží na koženém křesle a přehodím si ji přes ramena. V hale, do které se mezitím přesunu, si obuji kecky, také Adidas a v rychlosti si udělám culík. Z botníku popadnu klíče, mobil se sluchátky a vyjdu ze dveří, které málem rozrazím.

Rychlostí větru seběhnu dvanáct pater našeho mrakodrapu a z vchodových dveří už vybíhám. Během sbíhání schodů jsem si zapnula hudbu a pecky sluchátek si stihla dát do uší.