Perfection {Harry Styles CZ}

Chapter 29

„ Odteď už to zvládnu sama," řeknu Willovi, když mě doprovodí až do čekárny u doktora. I když jsem z úst vypustila tuto větu, moc dobře si uvědomuji, že bez jeho pomoci bych se na svoje chodidla pravděpodobně ani nepostavila, natož abych došla až sem, takže doufám, že odmítne odejít, protože řekněme si to upřímně: jak se asi tak dostanu domů? Jestli se dnes vůbec dostanu domů, jelikož, když se zadívám na moje chodidla a vidím, jak krvácí, nevidím to pozitivně.

„ A jak se asi dostaneš domů, trubko? Neblbni, počkám tu," vysměje se mi a posadí se na sedačku hned vedle té mé. Nečekala jsem, že to udělá, ale jsem mu šíleně moc vděčná, že zůstává, protože jak už jsem vám sdělila, doufala jsem právě v toto.

„ Dobře," pokroutím hlavou nad neuvěřitelností této situace. Jsem v nemocnici, kvůli tomu, že mám v chodidle spoustu střepů a navíc jsem tu s klukem, kterého jsem před 24 hodinami ještě neznala. Nechápu, že se o mě takhle stará, vůbec mě nezná, i když si ve stručnosti vyslechl můj životní příběh, netuší o mně vůbec nic

„ Moc děkuju, fakt, za všechno," vzhlédnu k němu a zahledím se mu do obličeje pohledem, který, doufám, vyjadřuje, jak moc vděčná mu jsem.

„ I za ty rány na noze? Protože ty jsem ti technicky vzato způsobil taky já," nadzvedne obočí pochybením, ale směje se. Jeho smích je nervózní, bojí se, jak zareaguji. Oh, ano. Na to jsem jaksi zapomněla, že bez něj bych ani tyhle problémy neměla.

„ Ty nohy jsou jakousi nechtěnou okolností, kterou ale dokážu překousnout, protože díky tomu nemusím jít dneska na trénink a nemusím svojí nepřítomnost odůvodňovat svojí kocovinou po-"

„ potom, co ses nehorázně opila," doplní mě Will. Není to přesně to, co chci říct, ale musím s ním souhlasit. Ožrala jsem se jak prase, absolutně.

„ Přesně tak," povzdychnu si nad svojí neschopností pít. I když, není to přímo moje chyba, že můj metabolismus není tak rychlí, jak potřebuji. Ale je moje chyba, že ten fakt ignoruji a opíjím se, i když vím, že, když jsem opilá, nedokáži se kontrolovat.

„ Hele, myslíš, že bys mohl zapomenout na tuhle stránku mojí osobnosti? Protože fakt slibuju, že se takhle normálně nechovám. Jen teď mám takový špatný období, což už ale asi víš, protože...no," mávnu rukou a radši se do svého monologu dále nezamotávám, protože nevím, jak bych to s takovýmto bolehlavem dotáhla. A navíc téma, které jsme probírali dnes/včera v noci, nechci znovu načínat, a tak si složím hlavu do rukou a zasměji se, se snahou odlehčit situaci.

„ Dobře, fajn," přikývne a vypadá, že k této stručné odpovědi ještě něco dodá, což ve mně vyvolá obavy, jestli by se náhodou nechtěl více vrtat v mých problémech. Naštěstí se moje obavy nevyplní. „ Ale v tom případě, co o tobě vím? Vím jen, jak se chováš, když jsi-uhm- taková," ukáže na moje tělo a mně dojde, že musím vypadat asi fakt příšerně. Řasenku mám určitě rozmazanou, oblečení od krve a určitě spousta dalších drobností díky, kterým vypadám, jako by mě někdo znásilnil. Vím, že označit mě za opilou by bylo vysoce nedostačující.

Radši jeho slova nekomentuji a soustředím se na další lidi v čekárně. Většina lidí jen nepřítomně zírá na nechutně žlutou zeď před sebou. Včetně mě a Willa je tu sedm lidí.

Spolu tu jsou holka a kluk, kluk holku drží za ruku a něco jí permanentně šeptá do ucha. Ta holka vypadá, že bude každou sekundu zvracet, ale zároveň se na toho kluka snaží smát. Pak je tady kluk, co má a obmotaný levý palec ručníkem. Část toho ručníku už je od krve. A jako poslední tu je další pár, tentokrát ve středním věku. Pravděpodobně manželé. Ten pán se drží za břicho a svíjí se v klečích, jeho manželka má položenou ruku na jeho zádech a hladí ho, přičemž neustále opakuje, že vše bude v pořádku.