Perfection {Harry Styles CZ}

Chapter 19

„ Snídaně do postele, drahá," probudí mě Harryho chraplavý hlas. Cuknu sebou a pomalu otevřu oči. Trvá mi chvilku, než si zvyknu na prudké světlo.

„ To je od tebe milé, drahý," zachraptím možná hrubším hlasem jak on, přičemž mu opětuji přezdívku. „ Co budu snídat?" zeptám se a pohledem sklouznu na hodiny na protější stěně. 12:23. „ Oh... spíš teda, co budu obědvat?" opravím se a pokusím se o nějaký úšklebek, který by přesněji vyjádřil moje pocity. Ale nakonec to podle mého názoru vypadalo, jak bych byla právě na záchodě a snažila se vy-víte-co.

A Harry se nad mým obličejem zasmál: „ Ráno jsi vtipná,"

„ Hmm," zamumlám a protřu si obličej. Pořád jsem neskutečně unavená. Chci spát a hned. Kdo by řekl, že po skoro devítihodinovém spánku může být člověk takhle unavený?

„ Žádná námitka, žádné protesty, žádný nesouhlas? Nebudeš mi protiřečit a říkat, že já jsem vtipný?" začne se ptát.

„ Huh?" moje odpověď ho znovu rozesměje. „ Musíš pomalu. Ráno nemám tak bystré smysly," pomaličku se vyhoupnu do sedu a podívám, co mi to přinesl k snídani­­/obědu. Opečený toast se slaninou, rajčaty a sýrem. To si nechám líbit.

Kousnu se do rtu a oči nasměruji na Harryho. Pohledem se ho ptám, jestli si můžu ten toast vzít. On se jen zasměje. Nevím, jestli je to reakce na moji předchozí poznámku nebo na můj štěněčí pohled. Každopádně to vezmu jako ano a popadnu toast. Vedle talíře s mojí snídaní/ mým obědem leží sklenka džusu, pravděpodobně pomerančového. Tentokrát jsem se ho ani pohledem nezeptala, jestli můžu a okamžitě sousto zapila.

Harry se znovu zasmál.

Co má dnes pořád s tím smíchem? Zeptám se sama sebe v duchu a s plnou pusou nad ním kroutím hlavou. Vždyť ani není nic vtipného, i když... pravda je, že já bývám ráno velmi zahořklá, nesociální a především nechápavá, takže je možné, že je chyba výjimečně ve mně.

„ Co ti pořád přijde k smíchu?" přesto se zeptám.

Pokrčí rameny, a pak ze sebe vysouká tu nejstupidnější větu, kterou mohl: „ Já ani nevím," a právě teď se směji já.

„ Vážně? Ježíši, jak je to... Kdo se směje, neví čemu, podobá se přihlouplému?" položím si otázku a znovu se rozesměji.

„ Asi ano... Ale já vím, čemu se směji. Jen mi přijde hloupé říkat to nahlas," znovu pokrčí rameny a zasměje se. Já se k němu přidám.

„ Mně je to jedno. Klidně to řekni nahlas," pobídnu ho, aby mi sdělil důvod svého smíchu.

„ Celá tvoje osoba mi přijde vtipná. To, jak mluvíš, jak jíš, jak piješ, jak se směješ. Dokonce i tvoje ranní grimasy jsou k popukání," a zase pokrčí rameny.

„ Aha... radši to už dál nerozebírejme. Měla jsem tušení, že to řekneš, ale slyšet jsem to vlastně ani nechtěla," zakousnu se znovu do toustu a svoje sousto zapiji džusem.

„ Budeme pokračovat v našem Harry Potter maratonu?" změní náhle téma.

Spolknu jídlo, které přežvykuji v ústech a odpovím mu: „ Mně je to jedno. Ale už na to ani nemám chuť," tentokrát pokrčím rameny já.

„ Mně je o taky jedno, ale venku je celkem hezky, takže bych šel třeba na pláž," nadzvedne jeden koutek rtů a ve tváři se mu ukáže ďolíček. Až teď si všimnu, jak blízko u mne vlastně sedí. Moje nohy, které jsou stále zakryté peřinou, se téměř dotýkají jeho nohou, složených v tureckém sedu. Sedí na druhé části deky, ale kdyby tato postel byla jen pro jednoho člověka, klidně bychom se na ni v této poloze vešli. Jeho ruce jsou položené na mých nohách těsně za tácem s prázdným talířem.