Nenáviď mě!

2. kapitola - Konečně doma

Emma

„Jsme na místě, slečno Emmerson."

Probudiol mě zatřesení mým ramenem. Prudce jsem otevřela oči a několikrát zamrkala než se mi podařilo  zaostřit na letušku přede mnou. Zmateně jsem se rozhlédla kolem sebe, než jsem si vzpomněla.

„Slečno, přistáli jsme před pěti minutami, náš personál je připraven dostat vás ven."

Protáhla jsem si ztuhlé klouby a svaly než jsem se postavila na vlastní nohy. Naklonila jsem se z okýnka, abych viděla na budovu letiště a davy lidí tlačící svá zavazadla, líbající se radostné páry nebo děti vrhající se do náruče svých rodičů.

„Máme nejvyšší čas, slečno..."

„Ano, už jdu, už jdu."

Popadla jsem ze sedadla vedle sebe svou kabelku, zkontrolovala jestli mám všechno a vyměnila své dioptrické brýle za sluneční, které byly úplně černé.

„Jsem připravena, tak, ať to máme za sebou."

Vyšla jsem za letuškou ze soukromé místnosti ze zadní části letadla. Několik cestujících, kteří ještě letadlo neopustili se otočilo mým směrem. Štěstí pro mě, že nikoho z nich nenapadlo, kdo jsem.

„Vidíte tu bránu na kraji vedle toho davu tam?Čeká tam na vás váš bodyguard. Naši lidé se postarají o novináře než se tam dostanete."

Podívala jsem se směrem, kam letuška ukazovala, než jsem si všimla dveří s nápisem „Jen pro personál" nedaleko hloučku lidí. Přikývla jsem a letuška mi uvolnila místo. Zařadila jsem se k výstupu z letadla a čekala. Když jsem byla skoro pryč z letadla. Vyšla přede mnou žena s černými brýlemi s šátkem na hlavě snažící si chránit tvář....moje náhrada. Vyšla jsem těsně za ní a mířila ke zmiňovaným dveřím i tak, jsem ale zachytila, jak se po chvíli žena ocitla v hloučku movinářů s bleskem všude okolo. Už mě nezajímalo, co se stane dál a otočila koulí u dveří. Dveře povolili a otevřeli se. Vklouzla jsem dovnitř a dveře za sebou zavřela, málem jsem dostala infarkt, když jsem se při otočení střetla s mužskou hrudí.

„Omlouvám se, slečno....nechtěl jsem vás vyděsit."

Mnula jsem si kořen nosu a poupravila si své brýle. Vzhlédla jsem opatrně nahoru. Nade mnou se tyčila postava muže v černém obleku s černými brýlemi s oholenou hlavou.  Tipovala jsem jej tak na čtyřicátníka.  Nemotorně jsem o krok odstoupila a zády narazila do dveří.

„Znovu se omlouvám, jsem váš bodyguard...říkejte mi Sebastiane."

Stiskla jsem nataženou ruku před sebou a hledala ztracenou rovnováhu.

„Mohu, vám nějak pomoci, slečno?...."

„Ne, děkuji...Sebastiane...kabelku si ponesu sama."

Sebastian přikývl a vedle mě chodbou pryč, než se před námi otevřeli další dveře. Ovanul mě chladivý vzduch a stála jsem na parkovišti pro personál před černou limuzínou.

„Vaše zavazadla, už jsou naložena, můžeme vyrazit."

Sebastian mi držel otevřené dveře od limuzíny a čekal až nastoupím.  S děkovným úsměvem jsem vklouzla do limuzíny a dveře se za mnou zavřeli. Usadila jsem se do černo-červených sedadel potažené kůží a automaticky sáhla do tašky po pouzdru se svými brýlemi. Hbitě jsem si brýle znovu vyměnila.

„Takže, kam to bude?......"

Trhnula jsem pohledem vpřed a sledovala oddělovací přepážku jedoucí dolů.  Na druhé straně se na mě usmívala tvář mého řidiče. A tátova osobního šoféra Viktora. Viktor pracoval pro tátu od mých 5 let. Byl to můj přítel a rádce. Teď jsem si na sympatickém skoro šedesátiletém zaměstnanci všimla většího počtu vrásek, ale stejný široký úsměv, jako před pěti lety. Přesedla jsem si na druhou stranu k přepážce a s úsměvem si prohlížela známou tvář.