Nenáviď mě!

57.kapitola 1/2 - Prozrazení

Emma

A bylo to tady. Začalo to kolem včerejšího večera a dnes všechno propuklo v obrovskou vřavu. Hudba, světla, poslední úpravy, kontroly, přísná ochranka jak se fanoušci hrnuli na povolené prostory. Závodilo se od rána. Závodnící v různých skupinách nastupovali na dráhu podle seznamu. Ryan měl startovat za dvě hodiny, což bylo dobré, protože já nikde nemohla najít. Včera odešel až moc rychle. Už přes dvě hodiny jsem se pohybovala po tátově boku. Pozorovala jak jedná a řídí s Marcusem svojí práci. A ano, velice jsem se nudila. S propustkou, která mi viditelně visela na krku mi byl umožněn volný pohyb po areálu, jak se mi zachtělo. No, já se rozhodla hledat Ryan a to byla dost možná fatalní chyba. Za to dusivá atmosféra v boxech byla skvělá. Představte si klec do které zavřete všechna divoká zvířata, rivaly. Závodníci připravovali stroje, jednání některých sponzorů nebývalo milé a hodnocení v tabulce bylo zásadní. Velký kolotoč křiku, stresu a hlavně nervozity pohltil tohle místo. Rychle a snad i neviditelně jsem procházela chodbami, až moje uši zaslechly známý hlas. Zastavila jsem ve vteřině a poslouchala. Hlas přicházel z blízkosti. Stačilo odbočit za roh.

„To je skvělé mami, je to perfektní. Ne, nemusíš se o to starat, zvládnu to."

Nenáviděla a milovala jsem ten úsměv, který se objevil na mojí tváři. Potichu jsem se přibížila ke zdi a jen zahlédla záda oděná do kombinézy. Telefonoval a přitom se opíral o zeď. Byl uvolněný, podle hlasu nadšený.

„Dobře. Chci s ní mluvit, je s tebou?"

V hrudi se mi rozlil zvláštní pocit. Možná svědomí, které mi velilo odhalit se. Dobrá nebylo správné odposlouchávat. S velkým nádechem jsem vystoupila z rohu. Ryan se napjal, ale když se naše oči setkaly, tak se jeho rty roztáhly do ještě většího úsměvu. Věděl to? Tiše jsem naznačila, ať pokračuje a opřela se o zeď vedle. Ano, okatě jsem pozorovala, jak se ryanovi rozzářily po chvíli oči.

„Ahoj, Mel... jak je?"

Kdyby to šlo, tak bych se vážně dívala jinam, ale nešlo to. Ryan s úsměvem zaujal místo vedle mě. Oči mi putovaly po jeho těle. Někdo by řekl, že kombinézy jsou příšerné, ale ne já. Ryan Reed se snad v kombinéze narodil a podle jeho šibalského mrknutí to moc dobře věděl.

„Budu opatrný, slibuju. Emma? Jo, je tady vedle. Dám ti jí."

Zamračila jsem se šokem, jak se u mého ucha ocitl ryanův mobil. Já, co?... V té chvíli mi nějak nepřicházela slova.

„Uhm, haló?"

„Emmo? To jsem já, Mel. Chci se omluvit. To, jak jsem s tebou mluvila nebylo správný. Je mi to líto."

Ryanova sestra se mi omlouvala. To bylo dobrý nebo špatný znamení? Zmateně jsem zvedla obočí na Ryana, který se nademnou tyčil a spokojeně uculoval.

„Emmo?"

Rychle jsem se vzpamatovala a uvažovala, co říct. Mám e jí zeptat, jak se má? Není hloupé ptát se jí na její zdravotní stav? Oh, bože nenáviděla jsem tyhle věci. Nasála jsem do plic vzduch, který se mi ale stejně zasekl v krku a nebylo to mojí vinou. Ne, jen to bylo těmi rty, které se mi přisály na kůži u mého krku. Strčila jsem do reedovi hrudi aby se jeho hlava odtáhla a doufala, že moje oči říkají přesně to co chci vyjádřit co-si-sakra-myslíš-že-děláš?!

„Emmo, jsi tam ještě? Já tě vůbec neslyším."

Všechnu svojí pozornost se mi dařilo věnovat aspoň na chvíli hovoru i když ryanovi ruce byly vážně dotěrné.