Nenáviď mě!

56.kapitola - Vysvětlení

Emma

„Mělo by tam být všechno. Seznam kontaktů na společnosti a firmy k tomu veškeré nadace, které přijaly. Sepsala jsem všechny, které vznesly nárok na reklamu a ty, které nebudou platit částkuna náklady z dopravy... někde by měl být taky hrubý odhad sumy, kterou musíš investovat."

Znovu mi došel dech po dlouhém monologu a já se víc než šťastně svalila do pohodlného kůží potaženého křela. Můj otec a strýc Marcus studovali desítky papírů, které jsem přinesla a z jejich tváří se nedalo nic odhadnout.

„Dobrá práce, Emmo vážně tohle hodně pomůže i když toho zbývá udělat ještě spousty."

Věnovala jsem Marcusovi malý úsměv a posunula si obroučky brýlí po nose. Kdyby se neozvalo to hloupé svědomí, tak bych mlčela.

„Vlastně polovina z toho je Ryanova práce."

Tak a je to venku... Marcus si s tátou vyměnil ten pohled ve stylu, který náležil jen dvěma. Opravdu mě nezajímalo, co ten pohled znamená. Dalo mi dost práce dát všechny podklady dohromady, ale cítila jsem se dobře. Stále mě uchvacoval nápad benefičního závodu. zvlášť, když jsem si představovala ryanovu sestru. Pro mě se stala motivací. Moje oči skenovaly prostor tátova a marcusova autobusu a už jen koutkem oka vnímala šustění papírů a skládání do komínků.

„Dobrá, tak já dojdu zkontrolovat, jak jdou přípravy. Pomalu se tu začínají srocovat první fanoušci."

Strýc Marcus se zvedl ze sedačky a oblékl si své pracovní sako přes bílou košili. Poslal mi jeho slavný úsměv a v rychlosti opustil autobus. Zůstala jsem s tátou sama a atmosféra byla dusivá. Věděla jsem to jen z pozorování svého otce. Měl spoustu starostí a přihlédnu-li k minulým událostem, tak se toho stalo příliš. Owens po včerejšku odmítl vše. Ještě večer musel můj otec podepsat jeho neúčast v zítřejším závodu. To znamenalo také hlavně to, že média se vyzbrojí a půjdou po Emmerson industries jako roj včel. Proto mě překvapilo, když můj otec vpustil do vzduchu právě jeho otázku.

„Jak je na tom ryanova sestra?"

Zaskočilo mi v krku, jak se moje oči překvapením rozšířily. Nehty se mi zaryly do potahu křesla. Pohled mého táty byl vážný, vrásky kolem očí se mu stáhly a jeho ruce sepjaté v klíně vypadaly klidně, zaujatě. Dlouho jsme přemýšlela, co říct.

„Nevím, jestli bych o tom měla mluvit. Je to ryanova věc, tati... jen ti můžu říct, že podle mě není správné aby Ryan závodil, není ve stavu, kdy by mohl. "

I já držela své ruce křečovitě v klíně a hlavou mi probíhaly myšlenky na malou Melanii. Neměla jsme o ní žádné zprávy, nic o jejím stavu a přišlo mi ubohé volat do nemocnice, kde by mi stejně nic neřekli kvůli rodinné příslušnosti nebo dokonce trapně kontaktovat paní Reedovou. A zeptat se Ryana?... to mi nedovolila má hrdost. Ruce mého táty se propletly na stole mezi námi.

„Ano, také si to myslím, ale je to jeho volba. Musím do závodu nasadit alespoň jednoho jezdce a Billy ještě není připravený na takovou akci. Ryan je jediná možnost."

Podle tátova hlasu bylo zřetelné, že i on dost možná hledal východisko, jak odstavit Ryana z trati, aletahle situace byla jeden začarovaný kruh. Ani jsem si nedokázala představit ten druh tlaku,pod kterým Ryan řídil, co všechno jej právě teď musí tížit, když je myšlenkami u jeho sestry. Zavrtěla jsem se na koženém potahu a tajně doufala, že se Ryan o téhle konverzaci nikdy nedozví.

„Tati, já vím, že plat a odměny tvých závodníků jsou dost, ale co kdyby jsi Ryanovu rodinu finančně podpořil?"

„Beruško, je to těžší než se zdá. Nebýt mých zdrojů, tak bych o ryanově situaci nevěděl nic. Jeho matku jsem viděl asi třikrát v životě a o jeho sestře bych nevěděl vůbec. Ryan je tvrdohlavý, nepřijme pomoc a víš, jak jsme na tom ohledně závodu. Někdo nás reprezentovat musí, ztratily bychom cenné body."