Nenáviď mě!

58.kapitola - Nemocnice

Myslím, že celá nemocnice nás proklínala. Z nemocničního parkoviště se během několika prvních minut stal kemp pro novináře a televizi. Kamery, mikrofony, mobily, fotoaparáty, nějací fanoušci. Museli ke dveřím nemocnice postavit ochranku.Každá televize, každý kanál v televizi i zprávy byly na příštích několik hodin přímo zavirovány záběry ze závodů a ještě více snímky a videozáznamy z ryanovi nehody a poté nás dvou. Kamery zachytily náš okamžik a proto teď každý umíral touhou vědět, kdo jsem. Nemohla jsem Ryana vidět. Byli u něho doktoři a otec mě sem dovezl pozdě. Před pěti minutami jsem se sesunula po zdi na zem a už se nechtěla být. Proč nepřestávaly téct moje slzy?! Před očima mi stále ulpívaly zpomalené záběry a ryanova tvář. Byla jsem sama, teď jsem si připadala extra osaměle. Dost nemocničních sester mělo otázky na můj stav, ale moje chování nebylo dvakrát jemné. Přála bych si aby tu byl táta, držel mě, řekl mi dobré zprávy, ale on musel jednat s novináři a ostatními sponzory. Hlavně musel žehlit náš malý problém... mě. Brečela jsem do rukávl bundy a skoro neslyšela, kroky, které se přibližovaly, až se u mého boku objevil obrys bot. Černé tenisky pokračovaly černými džíny, stejně laděnou bundou až neoholené tváři a havraním vlasům. Upíral oči na dveře přes chodbu.

„Stále tam je?"

Ztuhla jsem, když se Dante Owens spustil po zádech na zem do stejné pozice jako jsem byla já. Nevěděla jsem, jak zareagovat. Proč tady vůbec byl a proč sedí tak blízko. Lepší bylo nemluvit s přiškrceným krkem od slz a mokrými tvářemi. Owen sáhl do kapsy a k mému překvapení vytáhl cigaretu, kterou i vložil mezi rty. To si snad dělá srandu?! Reflexy zvítězily, má ruka vystřelila a odhodila cigaretu z jeho úst.

„Tohle je nemocnice ty jeden idiote!"

Křivý úšklebek se roztáhl přes jeho výraz.

„Aspoň jsi nepřišla o svůj temperament."

Překvapeně jsem sledovala jeho profil. Prostě působil, až zatraceně klidně.

„Co tady vůbec děláš?"

Owens zaklonil hlavu a zavřel oči. Snažil se snad usnout?

„Sleduju televizi, musel jsem přijet. Navíc Aaron by na tom trval."

No, jistě... Přijel z povinnosti. Bastard jeden. Protočila jsem při tom prohlášení oči v sloup a odsunula se o pár malých bezvýznamných centimetrů po studené podlaze.

„V tom případě, můžeš jet. Jsem si jistá, že ti dá táta vědět, až se něco změní. Tobě vážně na nikom nezáleží."

Čekala jsem vztek, pohled na Owense, jak kráčí pryč... nestalo se to. Dlouhé vteřiny ticha přerušované jen hlukem od sester a provozu nemocnice se ozývalo z okolí.

„Nebyl bych tady, kdyby mi na tom bastardovi vevnitř nezáleželo, nic o mně nevíš Emmersonová a to je tvůj problém. Pamatuješ? Tohle jsi řekla Ryanovi při té první snídani a voalá... celý svět viděl, jak se vy dva líbáte před kamerami. Celkem zvrácený."

Owens měl pravdu. Cítila jsem jak blednu v obličeji a raději položila hlavu na své ruce. Kolena jsem si objímala a doufala, že mi nebude zima.

„To je něco jiného. Ty ses ani neuráčil přijít na závod, mohl jsi mu pomoct, třeby by se to nestalo,a le ty jsi jen zbaběle zůstal trčet v bezpečí autobusu. "

Další vlna slz hodlalapřetéct přes hráz. Uvnitř moje svědomí vědělo, že si to jen hloupě namlouvám. Owensova přítomnost v závodu by nic nezměnila.

„Oba víme, že to není pravda, přiznej si to."

„Přiznej si, co? Že za poslední tři dny šlo všechno do háje?! Vžij se do mojí situace: moje nejlepší kamarádka je zlomená, odjela bez jediného slova a já nevím, jak jí pomoct. Kluk, kterého jsem nenáviděla a pěkně vyjebává s mojí hlavou může mít poškozenou míchu a v neposlední řadě je moje šance na normální život v troskách! Promiň, že jsem z toho rozhozená!"