Nenáviď mě!

34.kapitola (Emma)

Je to tu lidi!

Nemůžu ani popsat, jak jsem natěšená :D Je to tu! Ta kapitola na kterou čekáte :D Píšu jí celý den a možná jsem to malinko přepískla, ale co...bavte se XD

Emma

Konečně pořádné město!... Stmívat se začalo asi už před půl hodinou a mám dost téhle jízdy. Předtím jsem si to celkem užívala, ale potom už ne. Reed se mi vysmíval snad celou cestu, ale bylo mi to ukradený. Pitomý slzy.... Od té doby, co jsme opustili parkoviště ani jeden z nás nezastavil. Byla jsem spíš, jako bludná ovce, co následovala motorku přede mnou, ale teď. když už jsem byla vyčerpaná, tak se kolem mne začaly tyčit mrakodrapy, obchody, pouliční osvětlení a taky spoustu projíždějících aut. Podle Ryanovi jízdy vypadal roztržitě skoro nervózně. Pořád zrychloval nebo zpomaloval rozhlížel se, jako by něco hledal.Ale proč se starám. Za prvé vůbec nevím, kam jede. za druhé mně to může být jedno. Tohle byl plán hodný idota. Neměla jsem chtít jet s ním. Vztek mě do tohohle dostal a to, co mi řekl předtím......ksakru proč jsem z toho vyšilovala? Neměl mi právo to říkat, nezná mě. Nemá právo mi tohle říkat. Já a rozmazlená?....fajn, možná trochu, ale stejně nic nechápal.V poslední vteřině se moje ztracené myšlenky rozplynuly a já zabočila za Reedovou motorkou. Pochopit kam jede bylo nemožné, ale já jsem připravená zastavit. Spánek, je to, co potřebuju...a to rychle a to přání se mi pravděpodobně splnilo. Ryan zastavil.Zastavil a jednoduše slezl z motorky, předtím než si odepnul helmu. Odvrátila jsem se pryč, protože první co mi padlo do oka byl odlesk kroužku v jeho rtu, navíc se mu na čele lesknul pot a s jeho očima. No, kdybych byla opilá asi bych dokázala pochopit ty holky, co si z něj sundávají kalhotky.

„Pro dnešek konec. Tady se ubytuješ."

Má ústa se otevřela na prázdno, protože za Ryanovými zády se rýsovala budova nějakého penzionu. Setmělo se a tohle místo vypadalo víc, než opuštěně. Žádné plné parkoviště, nebo nějaký ruch. Ani ten penzion nevypadal v provozu.

„Sundej si tu helmu. Přespíš tady."

Cože?!.. Mé prsty se v mžiku dostaly pro zapínání pod helmou a strhla jsem jí z hlavy. Asi mi v tu chvíli nedošlo, jak vypadám, protože Ryan vypadal v tu chvíli vyděšeně. Kruci.... Brečela jsem nějakou chvíli. Moje řasenka musí být po celém mém obličeji. Odvrátit tvář bylo mým jediným východiskem a já toho taky využila. Kapesníkem jsem se dala do umývání.

„Hele já se chci...."

Při tom divně mírumilovném tónu, který jsem slyšela snad poprvé se moje tělo na motorce napnulo. Bylo mi v tu chvíli tedy pro jednou ukradené, jak vypadám a zvedla prst abych Reeda zastavila.

„Pst. Zmlkni. Nechci žádnou omluvu, urážku nebo cokoliv jinýho. Jsem unavená, mám dost. Jediný, co chci je jít do postele a taky si možná dát sprchu, to je celý ok?..nemám náladu na tvoje kecy."

Netušila jsem, jak málo energie v sobě mám, když jsem slezla z motorky. Nikdy jsem nestrávila tolik hodin v sedle. Bylo to příšerný. Bez zábran mi z úst začaly létat tiché nadávky na Reedův účet. Je to jeho vina, že teď skoro nemůžu dát nohy k sobě. Došlo mi, že můj postoj musí vypadat velice komicky, protože ten tlumený smích za mými zády to dost potvrzoval. Se zaťatými zuby jsem škubla se svými batohem a byla připravena si jej přehodit na ramena. Čekala jsem na to, až se batoh usadí na mých zádech, ale to se nestalo. Něco ho vzadu zachytilo.

„Vezmu to."

Váha mého batohu z mých zad s lehkostí zmizela a já se otočila v šoku. Ryan si totiž lehce nadhodil můj batoh na rameno a klidnou chůzí se vydal ke vchodu na penzion. Asi pět vteřin mi trvalo protáhnou moje nohy než jsem se dokázala vůbec pohnout.