Nenáviď mě!

52. kapitola 1/2 - Věříš mi?

Suzannah

Možná mi trochu ujela ruka s nůžkami. Kousala jsem si spodní ret a bála se pohnout. Nikdy bych nvěřila, že ztrávím tolik času před zrcadlem, ale právě teď to tak bylo. Prohlížela jsem s eze všech stran a hodnotila svou práci. Vybrala jsem si jednoduché vínové koktejlové šaty s kulatým výstřihem kolem ramen a s délkou nad kolena. Střih byl perfektní. Mojí prací bylo vystříhnout vzory. Po straně se mi od boku nahoru táhlo několik kulatých výstřihů, stejně jako na zádech. Ne, příliš výstřední, ale elegantní avyhovující. Izzy trvala na tom, že mi koupí boty a proto jsem stála na lodičkách ve stejné barvě jako šaty. Klepání ne dveře mě jen málo připravilo na izzyin příchod. Vtrhla do pokoje jako velká voda.

„Hej, už jsi hotová? Musíme si pohnout, dřív než.... svatá matko, Suze!"

Vystrašeně jsem se otočila a nsažila se odhalit příčinu Izzyina rozptýlení. Co bylo špatně? Skoro mi bylo do pláče. Nechtěla jsme být trapná a možná jsem to těmi úpravami opravdu zkazila.

„Děláš si ze mě srandu?! Vypadáš ohromně! Páni, Owensovi to dneska pořádně zavaříš. Pojď sem, chci to vidět zblízka. Jak jsi to udělala?"

Izzy byla oblečená do šatů, které jsem pro ní koupila a zářila v nich. Přiskočila ke mně a otáčela mě do všech stran. Připadala jsem si jako figurína ve výloze.

„Takže myslíš, že je to dobré?"

Izzyiny oči se střetly s těmi mými a na malý okamžik mě napadlo, že mě praští, jak se zamračila. Chytila mě za ramena.

„Holka, budeš vypadat skvěle a užijeme si to, věř mi až ti udělám vlasy a make-up budeš vypadat ohromně. Možná by jsme s vlasy ani dělat nic nemusely.... trochu je navlníme a je to."

V zrcadle se izzy usmívala, jak zvedala moje vlasy. Před hodinou jsem si je dobře prohlížela. Rozpuštěné nepřipadaly v úvahu. Někdo by si mohl všimnout jiné barvy na vrcholu mé hlavy, třeba právě Dante.

„Ne, potřebuju je vyčesat. Můžeš to udělat?"

Vložila jsem Izzy do ruky hřeben a posadila se na postel. Izzy shlížela na hřeben a mračila se, jak mi vlasy zkoušela rozčesávat.

„Fajn, ale nikdo by si toho nevšiml, vážně. Stejně nechápu, proč jsi změnila barvu. Už jsem ti říkala, že má Dante prozrzky slabost? Teda nikdy nedělal velké drahoty, ale pro zrzky měl výjimku.... kruci, máš mi říct, ať držím hubu. Tohle jsem neměla říkat."

Nevyšla mi zkouška m1ilého úsměvu. Izzy měla pravdu, a mně se kroutil žaludek při představě té desítky holek, které byly přede mnou. Vlastně co to plácám, taková hloupost. Neměla bych myslet na takový pitomosti. Izzy mi půlhodinu manipulovala s vlasy a make-upem, než byla spokojená a já taky. Nervy mě drásaly až potom. Balancovala jsem na podpatcích a třásly se mi kolena, jak jsme společně s Izzy čekaly na Brandona s autem. Jen připomínka, že můj lak na nehtech nebyl zrovna levný mě donutil si všechny neukousat nervozitou. Jak říkám, mohla bych být ztělesněním uzlíčku nervů zato Izzy byla naprosto klidná. V kapesním zrcátku si kontrolovala rtěnku a vlasy.

„Jak můžeš být tak klidná?"

Izzy schovala věci do jejího psaníčka a pohodila vlasy.Rudé rty vyšpulila v úsměvu.

„Léta praxe. Ne, kecám... uvolni se. Proč si vlastně nervózní, hmmm?"

Vůbec se mi nelíbil ten koketní výraz a mrknutí, které mi Izzy věnovala. Obalila jsem rukama svoje tělo a snažila se nemyslet, že tu čekám v noci před autobusem, abych se zúčastnila motorkářské párty. Oh, kruci kdyby to Emma věděla, tak mě zabije... Ale zpátky k izzyině úsměvu.