Nenáviď mě!

9. kapitola - Ve znamení draka

Emma

6:20.....Teprve 6:20 a všechno šlo tak pomalu. Už jsem byla připravená, oblečená, nasnídaná prostě všechno. Snad tisíckrát jsem kontrolovala mobil a prohlížela pokoj pro Suze, jestli je všechno v pořádku.

„Jsi vzhůru brzo, Emmo."

Nadskočila jsem leknutím, jak jsem nevnímala, že je někdo v kuchyni se mnou. Seděla jsem u stolu a popíjela to nejsilnější kafe, co jsem zvládla.

„Jo, Greto...nemohla jsem spát."

Greta byla v naší kuchyni jako doma. Pohybovala se bez potíží úplně všude, otvírala skříňky a zásuvky...rychle připravovala snídani.

„Je to kvůli tvojí kamarádce, že ano?"

Ani mi nechybělo, to jak do mě každý viděl....Upila jsem ze svého kafe aušklíbla se, jak příšerný jsem si ho udělala.

„Není to jen kvůli tomu, ale je to hlavní důvod."

Ten druhý důvod je kočičí chrápání, kdo tvrdí, že kočky nechrápou, tak v životě neměl perskou kočku....

„Jsem si jistá, že to pochopí.....snídala jsi?"

„Myslím, že si dám až něco po cestě nebo na letišti..."

Představa, že bych teď něco snědla byla moc děsivá.....

„Dobře, mně to nevadí.....dělám snídani pro tvého otce a Viktora a taky pro sebe. Nechceš říct tvému otci, že snídaně bude za 45 minut hotová?"

Podívala jsem se dolů na hrnek s kávou v mých rukách a zavrtěla hlavou.

„Nechci ho budit...je ještě brzo."

Napila jsem se. O bože, proč jsem si udělala takovýhle kafe?....Polkla jsema zašklebila jsem se. Pak mi došlo, že mě Greta pozoruje.

„Děje se něco, Greto?"

Greta se usmála a věnovala se dál svojí práci.

„Ale nic, jen jsem si myslela, že víš, že pan Aaron vstává už několik let hodně brzo a pracuje dole v garáži."

Nic takového jsem nevěděla. Od kdy?...Můj otec býval ten největší spáč, žádné ranní ptáče, pokud si pamatuju. Tohle stálo za prozkoumání. Vstala jsem a obešla Gretu ke dřezu, kam jsem velice ráda vylila celý zbytek mého ranního životabudiče. Greta se usmála, ale nic na to neřekla.

„Jdu se podívat za tátou...snídaně za 45 minut, ano?"

Mířila jsem ke dveřím a ke schodišti dolů do garáže.

„Ano! A řekni panu Aaronovi aby jsi vzpomněl na nějaký vzkaz, který dostal!"

„Jistě, Greto!"

Za ta léta, co u nás Greta pracovala se stala součástí rodiny, ale nikdy tátovi nezačala tykat i když jí to mnohokrát nabízel. Táta říkal Gretě Greto, ale ona zůstavala vždy u oslovení pane Aarone, nebo pane Emersone. Bylo to zvláštní, ale zvykla jsem si.  Dveře do tátovy garáže a zároveň i dílny byly  znovu otevřené a já šla už rovnou do vnitř hned dozadu. Našla jsem tátu, jak v pracovních věcech, což pro někoho byly staré potrhané kalhoty a vesta z jeho mladých let a začátků kariéry. Motal se u podstavce na kterém měl nějaký model motorky. Byl zabraný do práce.

„Dobré ráno, tati...nevěděla jsem, že už budeš vzhůru."

Táta se na mě s úsměvem na tváři otočil a odložil barevné spreje. Musel vytvářet nějaký vzor. Můj otec byl v tomhle nejlepší. Motorky byly jeho život hned po mámě.