Nenáviď mě!

49. kapitola 1/2 - Hlavně nepanikař

Emma

Shlížela jsem dolů na svoje prsty. Každá má končetina, kost i buňka v mém těle pulzovala šokem a obsah mého žaludku váhal, zda je dobrý nápad seznámit se s nemocniční podlahou. Mně osobně se ta vyhlídka nelíbila. Ale právě tady na chodbě nemocnice jsem přešlapovala z nohy na nohu v teniskách, mém pyžamu a bundě. Ryan společně s jeho matkou a sestrou okamžitě zmizeli kdovíkam. Sama navím, jak jsem se sem dostala. V hlavě se mi vybavovaly záblesky světel, mihotavé obrazy a další neurčité tvary, které mizely se zvukem bolestného pláče a sténání zraněné dívky. Ryan je rozhodně stejně dobrý řidič auta jako motorky, možná ještě lepší... Povolenou rychlost musel překročit snad tisíckrát.

„Promiňte slečno, ale tady nemůžete zůstat."

vlídná tvář zdravotní sestry vplula do mého zorného pole. Zamrkala jsem a náhlý chlad, který se prohnal mojí páteří a narovnal jí jako pravítko mě donutil přitáhnout si teplou látku bundy blíže k tělu. Sestřička se zamračila a mezi obočím se jí vytvořila vráska.

„Jste si jistá, že jste v pořádku?"

Možná nejsem... S pohledem upřeným za záda sestry jsem posbírala všechnu sílu abych nahodila fasádu klidného úsměvu. Pravděpodobně jsem selhala.

„Ano, nic mi není."

Skeptický výraz sestry nahradil úsměv a žena ukázala do rohu haly pokývnutím brady. Několik křesel, které nepůsobily vůbec pohodlně lemovaly zdi.

„Pokud na někoho čekáte, můžete chvílí zůstat tam. Pak vás ale musím poprosit aby jste odešla pokud nemáte povolení zůstat."

Jako nějaká napodobenina zombie z laciného hororu jsem se dostala do jednoho z těch křesel. Materiál mě obklopil jakoby mě chtěl každým okamžikem pohltit. Co teď?... Očima jsem prohledávala okolí a hledala jakékoliv známky po Ryanovi nebo jeho matce. Neviděla jsem nic jiného než soucitné pohledy zdravotních sester. Pravděpodobně si myslely, že jsem troska s mým pohotovostním outfitem a prázdným výrazem ve tváři.

Ryan

No tak, no tak... Proč je to tak dlouho?!... Bylo to možná deset minut, maximálně dvacet, co Mel zmizela v tom nemocničním pokoji se skupinou sester a doktorem. Trvá to moc dlouho, příliš dlouho... Frustrace a bezmoc mě ubíjely uvnitř. Ten pocit byl jako kyselina, která rozežírá orgány ve mně. Je to moje vina... Měl jsem chuť do něčeho udeřit. Můj pokoj je vedle toho Mel, kdybych šel spát tam a nezůstal u Emmy, tak... doprdele!

„Paní Reedová?"

Dveře od pokoje, kde byl a i má sestra se otevřely a ven vyšla sympaticky vypadající zdravotní sestra. Znal jsem ale ten pohled. Ten pohled za kterým se skrývají kurevsky špatný zprávy. Má matka se krčila v křesle u jedné ze stěn a v obličeji byla mrtvolně bledá. Na první pohled mohla vypdat klidně, ale já věděl, že za tou zdí, kterou si vybudovala během těch let se tříští na malé kousky. Hlas se jí třásl.

„Ano?"

Napjal jsem se při tom malém soucitném projevu emocí v sestřině tváři, jak přejela očima mou matku. Její oči přistáli i na mně. Nevím, co viděla, ale rozhodně něco, co jí donutilo znejistět a trhnout očima jinam. Její profesionální přístup byl v tahu.

„Nasadili jsme vaší dceři anestetika proti bolesti. Právě teď klidně spí."

Neviditelná váha spadla z mých ramen společně s tím nejdelším výdechem. Je v pořádku, spí... Tuhle informaci můj mozek zpracovával a držel se jí jako pevného bodu.