Projekt: Harbinger

Povstání a Pád

*Kolik dnů to bylo? Dva? Tři? Byl to snad týden? Zásoby docházely, cesta byla dlouhá a cíl v nedohlednu. Zdálo se, že je všemu konec, nikdy nepolíbí svou milovanou a nikdy...nespatří svou rodnou zem. Jeho srdce tepalo slabě, smutkem. Hodina, dvě, minuty už neměly smysl, neb jeho srdce...zastavilo se úplně*

"To je trochu depresivní příběh. Nemáš tam něco jiného?"

Kevin se protáhnul na svém velitelském křesle, které si stihl z nudy ozdobit vším možným co našel. Zrovna se nacházel v pozici, kdy se v něm rozvaloval, zády opřen o jednu opěrku, nohy hozené přes druhou.

*Mohu složit něco jiného. Jen na mě prosím neklaďte takové požadavky Operátore. Pocity jsou mi stále neznámé*

"Hmmm no a jak to na tebe působilo?"

Zamručel a hodil si do pusy jednu ampulku, kterou našel v 'přihrádce' pod řídícím pultem. Chutnalo to jako mentoska. Vesmírná mentoska.

*Hrdina se vydal na dlouho cestu, z níž nebylo návratu. Opustil vše, co pro něj mělo nějaký význam. Podle mého názoru byl tento příběh nesmyslný. *

"Ty tomu jenom nerozumíš. Pravda složil jsi to z několika knih, co máš v sobě nahraný, ale i tak se ti povedlo složit smysluplný příběh o lásce a bolesti. Ale jo souhlasím, že hlavní hrdina byl trochu suchej."

Jeho jazyk si s chutí pohrával s vesmírnou mentoskou v puse.

"To už rovnou můžu být hrdina příběhu, který opustí všechny, co má, udělá něco velkého a hrdinského a na konci prostě padne mrtvej na zem a umře."

Jejich cesta byla ještě dlouhá, a přestože se v mnohém nedokázali shodnout, byl vlastně rád za takovou společnost.

"Co si zahrát nějakou hru?"

*Hru? Nestačila vám porážka ve slovním fotbalu?*

"O tom se nemluví. Ne tohle je hra bez pravidel, easy. Prostě...řekneš: Mé oči vidí něco...bílého!"

*Bílého? Je to hvězda?*

"Bingo!"

Nadšeně rozhodil rukama, které si zase zkřížil za hlavou a zadíval se do stropu tohohle vesmírného letounu. Válcovitý trup se tu značně rozšiřoval, díky čemuž měl dost prostoru pro pohyb. Mohl by tu tančit i valčík, kdyby chtěl. Trochu mu to připomínalo trilobita s křídly.

*Vidím očima jednotky něco rudého*

Kevin se zamyslel, co asi tak mohl myslet. Jeho dlaň nyní skončila na jeho bradě, kterou si mnul.

"Hmmm.....něco rudého...teče mi z něčeho krev?"


Začal se prohlížet.

*Raketa*

"Joooo raketa! To by mě nenapa-počkat-Raketa?!"

Ihned se narovnal a při pohledu na řídící pult, kde displej blikal varovně rudou barvou ztratil veškerou barvu v obličeji.

"No dopr-"

<------------------------------------------------------------------>

"Hele Lexi, oba potřebujme trošku uvolnit nervy. Co by si řekl na dobrou večeři po tomhle všem?"