Projekt: Harbinger

***

"Tati? Až jednoho dne vyrostu, postarám se aby lidstvo žilo v utopii."

"Tati...? Tati?!"

"D-Dost! T-to bolí!"

"D-do...st..."

"Nechápu, proč se pořád držíš minulosti."

Otevřel své modré oči. Ach ano...byl v tom prostoru. Miliarda hvězd zářila nad jeho hlavou, a prázdnota ho skoro až objímala.
Pamatoval si, že to bylo tady kdy se poprvé potkal s IEm. Ta modrá koule ale nebyla nikde k nalezení. Místo toho hleděl na sebe.

Jen jeho druhé já mělo krvavě rudé oči a neutrální výraz.

"Proč tu pořád si?"

"Ty to furt nechápeš? Já jsem ty, ty jsi já. Jediný způsob jak se mě zbavíš je, když se zbavíš mě."

Odseklo jeho druhé já.

"Jo jasný. Ten vrchol lidstva či co to bylo za nesmysl. Držím se minulosti, protože jsem člověk a to lidé dělají."

"Člověk? My už nejsme člověk. Ty a já jsme něco víc."

"Co to zase meleš za nesmysly?"

"Ty a já jsme kyborg."

Nemohl tomu uvěřit. Nebo spíše tomu nechtěl uvěřit. Vždyť se chová jako člověk, jí, spí a hýbe se jako člověk. Chytil se za své hnědé vlasy a zoufale sklonil hlavu.

"Lžeš..."

"Nemám k tomu důvod. Jsme dokonalé propojení biologického těla a technologie. A máme i vlastní 'operační systém'. Bylo by fajn kdyby mě nechal převzít kontrolu. Otravná koule."

"O-on ze mě udělal...Ne...ne tomu odmítám uvěřit!"

"Tvoje frustrace je tak úžasná."

Svou dlaň položil na jeho hlavu jen aby ho vzal za vlasy donutil ho se na něj podívat.

"Jsi jak malý děcko."

Odsekl, pustil ho a zvedl se.

"Jestli nejsem člověk...pak-pak už nechci žít..."

"Ts- zase tohle? Ty ubohá hromado neštěstí. Byl jsi naprogramován k tomu zabíjet tak jdeme něco zabít ne?"

Chtěl vykřiknout, bojovat proti téhle realitě, ale pak si něco uvědomil.

"Kyborg naprogramován k zabíjení, posel co má být pomáhat lidstvu, pokusný králík, lovná zvěř, pro všechny jsem jen nástrojem."

"Že? No tak se o ně postaráme co ty na to?"

"Ne."

"Co tím sakra myslíš?"

Jeho rudé oči se setkali s jasně modrýma očima.
Usmál se a podal mu ruku.

"Zabíjet se bude. Ale jen toho, kdo tohle způsobil. Co ty na to?"

Zaváhal. Jeho rudé oči se střídavě podívali na nabízenou ruku a zpět na ten usměvavý obličej. Nakonec se sám ušklíbl a jeho ruku chytil.

"Naše společná kořist."

 Pokračování příště :3