Projekt: Harbinger

Dokonalá Realita

Nikdy neviděl? Ale-


Když si ho tak prohlédla, opravdu muž vypadal, jako její dobrý lidský kamarád, i když byl starší a mnohem...zjizvenější.


Generál se otočil na vědce a začal s nimi cosi probírat v lidské řeči, které moc nerozuměla, ale přála si, aby aspoň trochu věděla, o čem se baví. Jediné, co zmohla bylo číst jejich náladu dle výrazů v obličeji. Zatím to nevypadá, že by měli s ní nějaké špatné úmysly, i tak byla trošku v pozoru.


Jak se tak rozhlížela po vskutku uspořádaných prostorách okolo, měla chuť si vše osahat a případně naskenovat, pro pozdější účely. Což jí připomnělo...


Vytáhla svůj tablet, který se následně pokusila spustit. Holografická obrazovka jenom problikla, jak kdyby samotný stroj dostal infarkt. A jak vlastně takový mimozemský inženýr řeší infarkt přístroje?


Snadno, prostě do něj párkrát uhodila, dokud nezačal fungovat. Ačkoliv se jí pokusilo holografickou obrazovku zprovoznit, většina textu nedávala smysl a složky byly rozházené a neskutečně chaotické. Frustrovaně si povzdechla, prsty bloudila v chaosu a hledala něco konkrétního.


"Erika?"


Sotva zaznělo její jméno, zvedla hlavu od obrazovky a usmála se tak, jak to s jejím zobákem šlo. Vědkyně se podívala na svého generála, který pokynul hlavou a s tím se vědkyně znovu podívala směrem jejich mimozemské návštěvy.


Erika. Generál a já se domlouvat. My ti zkusit pomoct. Výměna informací


Erika naklonila hlavu lehce na stranu, jak se pokusila přetlumočit jejich slova v hlavě, než jí vyskočila žárovka nad hlavou.


Erika ráda pomoct. Informace klíč. Dobrá měna.


Nad její odpovědí se vědkyně usmála a vše přetlumočila svému generálovi. Společně pak začali něco řešit, než se generál otočil k odchodu.


Fantastické. Prosím následovat tudy.


Vědkyně poukázala směrem opačným od toho, kterým odcházel generál Kevin. Ovšem nebránila se, ačkoliv si přála, aby mohla trávit více času v jeho...blízkosti. Začala si představovat, jak by asi vypadal její Kevin, tedy ten, kterého potkali. Třeba z něj bude taky takový fešák, n-nebo dokonce hezčí!


Z jejího přemítání jí vyrušila vědkyně, která si dovolila jí šťouchnout do peří na rameni. Trhla sebou a hned uskočila, než se omluvně usmála a následovala jí.


Myšlenky na mladého hezounka nahradily trochu jiné myšlenky. Jaks e asi mají ostatní? Jsou vůbec v pořádku? Uvidím je ještě někdy?

Vzpomínala na Nix a Asta, hned si uvědomila, jak moc jí vlastně ti dva chybí. Kolik času vůbec uběhlo v jejich světě? Den? Týden? Měsíc? Rok?!

Sotva se vrátila zpět do reality, uvědomila si, že stojí nyní v jakési kanceláři. Bělostné hladké stěny s jemným bílým světlem, fotky na stěnách s lidmi, ale menšími, pro Eriku to byla zřejmě lidská mláďata. Když se tak zadívala na jednu z fotek, začala si představovat, jak se asi taková mláďata rodí. Věděla, že její druh se rodil z vajec, stejně jako se narodila Nix.


A Ast byl geneticky vytvořený v laboratoři. Ale tyhle organické formy života vypadají, jako něco, co z vajec rozhodně neleze.


Že by taky vědecký experiment?

Jak se tak rozhlížela dále, všimla si podivných zarámovaných papírů se značkou planety vypálené v rohu každého z nich. Také si všimla drobného detailu, kterým byl ptáček nesoucí větvičku uprostřed symbolu planetky.


Netušila, že by lidé uctívali ptáky, i když v této realitě možná. Kdyby je ale uctívali, proč zde nemají jejich sochy? Lidé jsou tak zvláštní. Dále zahlédla v rohu vysokou rostlinu s trny a překrásným rudým květem, jejíž vůně si prvně nevšimla, ale jakmile se na ní zaměřila, byla líbezná a nasládlá. Také zde byl stůl, jež vedl od stěny a ladně se stáčel do podlahy, jako vodopád a na jeho povrchu byla postavená obrazovka.


Posuvné automatické dveře této kanceláře se s tichým syčením odsunuly a hluboký mužský hlas upoutal její pozornost. Spatřila muže v dlouhém laboratorním plášti, vlasy barvy blond a dosti rozcuchané, tužka vložená za uchem, černá košile taky dosti neupravená, nemluvě o chabém pokusu zavázání červené kravaty.


Vědkyně začala cosi s mužem domlouvat, ten si jenom posunul brýle s tlustými skly na nose a prohlédl si tvora před sebou. Očka Eriky se zadívala do jeho smaragdových očí a takto na sebe koukali dobrých pár vteřin, než muž pokývla hlavou a vědkyni odehnal. Ta se jenom uculila a odešla. Že by tato samice měla něco s tímto samcem?


Muž náhle pozvedl obě ruce a prostě požádal Eriku, aby mu ukázala pár znaků. Všichni zde vypadali přátelsky, tak si řekla, proč ne?


A tak mu naznačila pár znaků, kterým řekla Těší. Erika. a ukázala na sebe.


Muž se chytil za bradu, pokýval hlavou a tvora obešel, jen aby jeho zadek našel pohodlí v kancelářské židli za stolem. Eriku pozorně sledoval, studoval a ta tam jen nervózně postávala a čekala, co se bude dít dál.


Ahá! Takže tvá znaková řeč funguje jako azbuka!


Erice málem spadla spodní část zobáku, jak hladce na ní znakovou řečí promluvil.


A-zbu-ka? To je co?


Muž se potutelně usmál a udělal si pohodlí tím, že se opřel zády a zaklonil.


Azbuka bývala řeč mé domoviny, před velkým pádem. Aaale o tom se nemluví. Každopádně tvůj styl by odpovídal. Proto je pro mě tak snadné ti porozumět. Navíc mám diplom v několika studiích, včetně psychologie a taky diplomacie.


Na to 'diplomacie' zareagovala téměř okamžitě pozvednutím svých opeřených oušek.


Já jsem též něco jako diplomatka! Náš druh nemá rád válečné konflikty, proto jsme začali pěstovat schopnosti komunikace. A taky sloužím na naší lodi jako psycholožka. Tedy něco v tom stylu no.


Muž se nad tím zasmál, ovšem nemyslel to špatně. Byl jen nadšený, že našel někoho, s kým si tady bude rozumět. A k tomu ještě mimozemšťanku! Skoro by až řekl zásah do červeného!


Takže jsi říkala, že tvé jméno je Erika? Jenom Erika? Žádné příjmení?


Příjmení? Jako druhé jméno? Jedno mám, ale nepoužívám ho tak často. Celým jménem jsem Erika Von Wolfeschlegelsteinhausenbergerdorff.


Muž jen tupě zíral, když se snažil tohle jméno zapamatovat. I když to byl nejspíš marný pokus, protože tohle si fakt nemohl pamatovat ani Stefan Hawking, nejchytřejší muž planety Země.


Myslím, že zůstaneme jenom u Eriky. A vůbec, kde je mé vychování. Mé jméno je Ivanov. Alexej Ivanov. Těší mě.


Jakmile si uvědomila spojitost těch slov, lehce se otřásla a znervózněla.


Hej hej, klid holka klid. Děje se něco?


Tam, odkud jsem přišla je někdo se stejným jménem. Vzal mi mé kamarády a celkově se nechová moc hezky.


Muž nad tímto vysvětlením přimhouřil oči, jak nad něčím hluboce přemýšlel.


Je to přeci jen jiná realita. Ale jestli je to moje verze, pak...no potěš koště. Tohle není příliš hezká situace.


Frustrovaně si povzdechl, hlava mu padla na povrch stolu a cosi si mumlal pro sebe, než se zase vyhoupl do napřímeného sedu a usmál se na svého hosta.


Pokusím se ti pomoci, jak to jen půjde. Generál a vědci pracují urputně na zprovoznění experimentálního přístroje, který by tě teoreticky měl vrátit zpátky. Do té doby mi prosím pověz něco o sobě a o vaší realitě a já ti s radostí odpovím na veškeré tvé otázky.


Experimentální stroj nezněl Erice moc hezky. Přeci jen měla moc dobré zkušenosti s 'experimentální' technologií a většinou výsledky dopadly nehezky. Není tedy divu, že tak hlasitě polkla, přesto si udělala pohodlí na podlaze a s tím se zadívala na pana Ivanova. Ten jen zavrtěl hlavou a jako had sklouzl ze židle na podlahu naproti ní, kde se usadil do tureckého sedu. Oba dva spolu poté vedli velice živou konverzaci pomocí gestikulací.


Erika vysvětlila Alexejovi vše, co ho zajímalo a Alexej naopak zodpovídal její otázky. V této realitě byla Země ve velmi dobrém stavu. Zelená energie pomohla lidský domov ochránit před záhubou a byl vyhlášen celosvětový mír. Všechny země se sjednotili pod jednu velikou vlajku planety Země s bělostnou holubicí, celosvětový znak míru a s takovou sjednocenou silou byl jejich pokrok rapidně urychlen.


Začali cestovat do vesmíru, obývat jiné planety, snažili se šířit zprávy míru a blahobytu, jenže nikdy žádný inteligentní život nenašli. Vesmír je nekonečný prostor a lidé se nikdy nevzdali naděje na nalezení života. Jenže z toho, co se Erika dozvěděla se tato základna nacházela nejdále od Země a stále bez jediné známky života. Jejich život se zdál být perfektní, a přesto tak osamělý a nudný.


Alexej se zdál být dosti zaujatý, když poslouchal o dosti živém světě, ze kterého Erika přišla. Lovci odměn, složité sociální struktury, konflikty politické i válečné. Dokonalý život v míru byl sice bezpečný, ale trochu to postrádalo to vzrušení.


Váš svět vypadá opravdu hodně živě. Ale jak jsi zmínila předtím, nejspíš je teď v nepěkném stavu.


Rozsvícení displeje na obrazovce a tiché pípnutí upoutalo jeho pozornost. Vyhrabal se tedy na nohy a přešel k počítači, jen aby se podíval na zprávu, která přišla.


No, vypadá to, že jsou připraveni na spuštění. Nebudu lhát, budeš mi docela chybět.


Už je čas na odchod? A vy mě tu nebudete držet?


Alexej se nad tím mile pousmál a zavrtěl hlavou.


To by nebylo fér. Jsi živý inteligentní tvor, držet tě zde proti tvé vůli by mohlo narušit naše vztahy. A kdo ví? Jednou se třeba znovu sejdeme, na vaší straně.


S tím vypnul počítač a naznačil, aby ho kentauřice následovala. Po cestě jí vysvětlil, jak by asi zastavoval sám sebe, i když to nedávalo moc smysl. Přeci jen to byla jiná verze té stejné osoby, jako generál Kevin proti jejímu Kevinovi a lidští vědci proti vědcům Kres. Opravdu to zde bylo tak podobné, a přesto tak distantní.


Alexej Ivanov ve světě Eriky byl zcela jiný, než tenhle. Kentuařice se s ním nikdy nesetkala naživo, ale pamatuje si, že byl krutý, chladný a nepříčetný. Tenhle? Byl to takový roztomilý neupravený hlupáček.


Takže říkáš, že bych s ním měla zkusit hrát hru mysli?


Ivanov pokynul hlavou na souhlas.


Psychologa nelze jen tak překonat. Normálně jsme od toho, abychom pomáhali jiným nalézt cestu k řešení problémů. Psychologie je mocný sluha ale velmi špatný pán.


Pomoci mu? Tomu zlounovi? Nedávalo jí to moc smysl, ale rozhodla se to alespoň vyzkoušet. A když neuspěje, stane se slintající služebnicí bez vlastní vůle. Celkem dobrý gamble.

Ivanov jí doprovodil až do veliké místnosti s ochranným cylindrem velikých rozměrů uprostřed. Polkla při pohledu na tento stroj, nervózně se pak podívala na generála, který čekal u těžkých kovových dveří, vedoucích do cylindru.


Oba dva začali něco řešit, než generál upřel svou pozornost na Eriku a vřele se usmál. Rukama se pokusil něco říci, ale jak bylo vidět, znaková řeč mu vážně nešla. Proto se raději hluboce uklonil, stejně jako ostatní jeho podřízení. Nechápala, co se děje, proto se zmateně zadívala na přítele po svém boku. Alexej jí věnoval milý úsměv a pozvedl své ruce.


Generál ti děkuje za tuhle úžasnou příležitost a doufá, že se jednou znovu potkáme nejen s tebou, ale i s ostatními z vašeho světa.


Tyhle lidi znala jenom pár hodin, přesto bylo pro ní loučení těžké. A když vstoupila do cylindru, zhluboka se nadechla, vydechla.


*Spouštím systém RealityGate. Navázání za 10 sekund*


A jak se dveře uzavřely, atmosféra uvnitř cylindru houstla. Přesto jim z nějakého důvodu věřila. Však jí tak vřele uvítali a dozvěděla se toho tolik o lidech.


*5...4...3...2...*


Zamávala jim a věnovala vřelý úsměv, přičemž zavřela své oči a připravila se na to, co bude následovat.


*1...error....error...selhání systému*


Zděšeně oči otevřela, když to zaslechla. Stále viděla ty usměvavé tváře, ale celý svět okolo začal přeskakovat, jako nefunkční obrazovka. Celá tato realita jako by procházela těžkou závadou, rozpadala se.

To, co viděli lidé, byl záblesk bílého světla a pak *poof*!

Erika byla pryč bez jediné stopy.


Pokračování příště! :3