Projekt: Harbinger

Veliký zvrat událostí

Mnoho událostí snadno unikne očím i uším. Nespočet možných realit existuje v podvědomí, a přesto jsme svědky pouze jedné z mnoha.


-???-


Kapky deště dopadaly na listy tmavě fialové barvy, které jemně září v jemném stříbřitém světle dvou bělostných měsíců. Tento prapodivný les skládající se z vysokých nezvykle pokroucených stromů vytvářel skoro až tajemnou, a přesto poklidnou atmosféru. Mezi těmito kmeny stromů se šedivou kůrou poklidně plují prapodivní tvorečkové připomínající hravé světlušky, které tančí okolo modře zářících rostlinek tvořících zdejší trávu.

Byl to les věčné noci, alespoň takto ho mnozí znali. Po většinu roku zdejšího sektoru, který činil 500 dnů přesně zde vládla dvojice měsíců a jen na 30 dnů v tomto roce k planetě doputuje světlo nejbližší hvězdy.

V tento okamžik se rostliny uzavřou, tvorstvo odebere ke spánku a zdejší domorodci naleznou úkryt v podsvětí před nebezpečným slunečním zářením. Planeta též známá jako Lyra se nacházela v sektoru nejbližším k okraji galaxie na několik miliard světelných let. Byla to taková poslední zastávka dobrodruhů, kteří se pokoušeli dostat za hranice samotné galaxie a objevit taje vesmíru.

A přesto Lyra pomalu upadla v zapomnění, když se mnozí vraceli zklamaní. Co přesně se dobrodruhům stalo? Sami to nedokázali říci. Jako by jejich paměť byla smazána. A přesto Lyra začínala znovu ožívat díky událostem ve Velikém Neznámu.

Jediná a poměrně veliká hospoda se za posledních pár dnů zaplnila uprchlíky, kteří si snažili zachránit kůži před rychle rostoucí hrozbou naprostého ovládnutí.

Těžká a poměrně depresivní pomalá hudba hrála barem a krom srkání, cinkání a občasné konverzace uprchlíků byla hudba jediným zdrojem hlasitého zvuku v baru. Jejich rodiny...jak se jim asi daří?

A přátelé...zvládli to vůbec?

"Proč se tohle děje..." Drobný tvor, jehož tělo bylo pokryto srstí a až na žabí hlavu připomínal spíše opici vysedával u stolu na několika polštářích. Akorát se napil ze svého džbánu s černou tekutinou.

"Bohové nás za něco jistě trestají," povzdechl si tvor jenž s ním sdílel stůl. Vysoký, poměrně hubený, se třemi páry rukou zakončených dvěma prsty a oděn v bělostném rouchu. Svislé úzké oko vsazené do středu kuželovité hlavy zamrkalo a soustředilo se na svůj džbán.
"Bah! Bohové to, bohové tamto. Ať mi bohové olíznou pracky," odsekl naštvaný opico-žabák.
"Neměl bys o nich takto mluvit. Oni slyší, oni vidí," napomenul ho jeho společník u stolu.
"Kašlu na nějaké bohy! Kdyby existovali, jistě by nás nenechali v takové-takové hromadě bobků!"

Opicožabák začínal být poměrně podrážděný. Při svém útěku ztratil mnoho a teď tu trčí a sám neví, co se bude dít dál.
"Mama...je pravda, co říkají? Opravdu by násss Elisssandra tressstala za naše hříchy?"
Z rohu hospody se ozval hlásek dětský, trochu chraptící.
"Neboj ssse drahá. Elisssandra je velmi vřelá. Jissstě násss ochrání před tímto zlem."
Pohublá ještěranka hladila něžně hlavu ještěranky menší, obě měli poměrně jednoduché oblečení a jejich tělo bylo pokryto modrými šupinami.
"Neposlouchej jí skrčku. Bohové si můžou jít trhnout palcem," odsekl přes rameno žabák, načež po něm vyšší ještěranka vrhla dosti ostrý pohled.
"Ty sssi běž trhnout palcem," zasyčela na něj dosti podrážděně.
"Nebo co?" Žabák v tu chvíli postavil džbán zpět a prudce vstal.
"Tak se uklidníme ano?" přidal se lehce ozbrojený hmyzák, který seděl jen kousek od stolu opicožabáka. Hmyzák byl už tak dost vystresovaný ze všeho a hádka v baru bylo to poslední, o co stál.