Rules of love [ItaDei, HidaSaso; A/B/O] ✓

Kapitola první

Potemnělou místností, kterou osvětlovaly pouze ojedinělé paprsky letního, zapadajícího slunce, pronikajícího skrz temně rudé závěsy, se ozývalo jemné, tlumené a téměř neslyšitelné vzdychání. Kdokoliv by ho dokázal velice snadno přeslechnout, avšak stačilo, aby se člověk na moment zastavil a do té tiché, sladěné symfonie se zaposlouchal. V drahém, koženém křesle těsně před pečlivě upraveným krbem, který v těchto parných měsících sloužil spíše jako malebná dekorace, seděl s nohama doširoka roztaženýma téměř třicetiletý muž s dlouhými, černými vlasy, temným pohledem zapíchlým přímo před sebe se sklenicí jasně nachového, silně kořeněného vína. Černočerným zrakem barvy té nejhlubší noci zíral na peprnou podívanou, která se před ním odehrávala, s jednou rukou podezřele blízko svému již značně napnutému klínu.

Stejně jako každý den v tuhle hodinu, když měl zrovna čas, pozoroval dvojici svých chlapců, klečících přímo před ním na zemi s koleny zabořenými do huňatého, bílého koberce z ledního medvěda, jak vzájemně laskají jeden druhého. Se značeným zaujetím je propaloval rentgenovým pohledem a sledoval jejich počínání, jejich nahá, pevná těla, která se kolem sebe ve víru potlačované vášně svíjela. Jejich dlaně a dlouhé prsty mapovaly svaly toho druhého. Zatímco se stále jemně, avšak vášnivě líbali, objevovali stále nová a nová území.

Vyšší z nich, hnědovlásek, putoval pravačkou z vypracovaných prsních svalů svého rudovlasého milence, špičkou prstů objížděl každou z buchtiček a občas nezapomněl lascivně škrábnout, za což se mu od druhého dostalo potěšeného zavrnění, což jej povzbudilo v další činnosti. Pomalu, skoro až mučivě sjel do jeho rozkroku, jen nepatrně, skoro nechtěně o něj škrtl dlaní, jako kdyby se snad spletl, přičemž se bříšky prstů nezapomněl otřít o jeho naplněná, svraštělá varlata.

Mladík s karmínovou barvou vlasů zasténal a prohnul se v bocích skoro ve stejné chvíli, kdy se jejich pozorovatel silně přes látku kalhot stiskl v dlani a zalapal po dechu, jak se mu v celém těle rozlily všechny ty příjemně svádivé pocity.

"Pohoň ho," vyzval mohutnějšího z nich zhrublým hlasem plným vzrušení a hned, co splnil jeho rozkaz, ještě dodal: "Hezky pomalu, ať vidím jeho vlhký žalud. Pohraj si s ním a doveď ho k šílenství, aby tě prosil, že se chce vycákat."

Při posledních slovech sám jemně zavzdychal a stiskl se o něco silněji. Uchiha Itachi nikdy nemluvil sprostě a vždy vystupoval velice na úrovni, ale v okamžiku, kdy se jednalo o sex, nebo o pozorování chlapců ze svého harému, nemohl jinak. Nemohl si pomoct, aby ta necudná, prostopášská slova nenechal ze svých rtů splývat stále dokola a dokola, hlavně v okamžicích, kdy si stejně jako teď diktoval, co mají dělat.

"No tak Kibo, neboj se toho. Stiskni ho, jako kdyby to bylo péro nějaké opravdu nadržené alfy, která by ti chtěla vystříkat ten tvůj pevnej zadek."

S každým dalším vyřčeným slovem byl stále víc a víc nadrženější a měl sto chutí, se zapojit, ale na to bylo ještě času dost. Nejdřív potřeboval vidět, kam až jsou schopni zajít, i když to bylo proti jejich přirozenosti. Avšak povzbuzující medikamenty, které jim při takových chvílích s radostí dával, odstraňovaly jakékoliv komplikace spojené s jejich aktem.

"Ale pane-"

Uchihův pohled ztvrdl. "Udělej to!"

Mladý muž jen několikrát zamrkal, než utrápeně vydechl, avšak nakonec se přece jen překonal a od potu vlhkou dlaní stiskl jako žula pevné mužství svého kamaráda. Přesně, jak poručil jeho pán, pomalu přetahoval předkožku, aby nechal teplý, červnový vzduch políbit jeho narůžovělý žalud. Pomalými tahy jej týral a doháněl ho k šílenství, jak se snažil splnit zadaný rozkaz. Jeho horké, tvrdé péro mu pulsovalo v dlani, smáčelo jeho prsty vlhkým preejakulátem, díky kterému mu v ruce ještě lépe klouzalo.