Rules of love [ItaDei, HidaSaso; A/B/O] ✓

Kapitola devátá

Zbytek dne se táhl v dost podobném duchu jako ráno. Poté, co dlouhovlasý Uchiha vytáhl ze své nové omegy všechny možné informace, co mohl, zavolal dva členy ze služebnictva, přesněji řečeno z ochranky, přímo ty dva, kteří se včerejšího večera měli o Deidaru postarat a omýt ho, a za jeho ustavičného brebentění a keců jej odvedli do jeho vlastního pokoje, s čím plavovlásek samozřejmě nesouhlasil.

Po tom, co se od něj dozvěděl, že se přímo účastnil Hnutí za práva omeg a měl v něm dosti vysokou pozici, se vlastně ani nedivil, proč ho unesli a snažili se ho zdrogovaného prodat na dražbě. Pokud podnikatelé, kteří své peníze investovali do aukcí, něco nesnášeli, byly to právě takovéhle organizace. A i když mu něco takového přišlo naprosto odporné, nakonec se s tím nedalo vůbec nic dělat. Jako jedinec moc neškodný být nemusel, ale po těch několika desítkách minut, co s ním strávil, mu bylo naprosto jasné, že zrovna tenhle panáček nejspíš dost dobře dokázal rozvášnit znepokojené davy. Raději si ani nechtěl představovat, jak by to mohlo dopadnout, kdyby náhodou vpadli na nějakou z akcí podobného rázu. Sice se v těchto organizacích vždy vyskytovaly samé omegy a bety, ale dokázal si dost dobře představit, že ve velkém počtu by zvládly převálcovat i sál plný překvapených a zmatených alf.

Hned, jakmile se mu blondýn svěřil, samozřejmě očekával, že ho v klidu nechá odejít z jeho domu, jako by se nechumelilo, aby zase v pořádku mohl žít svůj život a bojovat za práva slabších podstat, ale i kdyby mu černovlásek velice rád pomohl, tak takhle teda rozhodně ne. I když byl levnější než ostatní omegy toho dne, dal za něj docela dost peněz. Kdyby ho nechal odejít, přišel by o něj i o peníze a pochyboval, že člověk v jeho postavení by mu je dokázal sehnat zpátky. Jistě, jako velice bohatá alfa si mohl dovolit, ztratit sem tam pár tisíc yenů, ale tady šlo prostě a jednoduše o princip. Proto, i když se na něj mladší muž díval s doširoka rozevřenýma očima plnýma naděje, jen zavrtěl hlavou v záporném gestu a dalších deset minut poslouchal jeho nasraný řev, co si to sobě vlastně myslí, na jehož základě ho raději nechal vyvést a uzamknout v jeho pokoji, aby se uklidnil a nevzal roha.

"Co si to o sobě vůbec myslíš?! Já jsem do prdele slušnej, spořádanej a hlavně svobodnej člověk, můžu si jít kam se mi zlíbí a kdy se mi to zlíbí! A žádná zazobaná parodie na chlapa mi v tom nezabrání!

Díky bohu mu přiřadil místnost až v druhém patře jeho obrovské vily, takže se nemusel bát, že by ho snad napadlo zdrhnout oknem. Když totiž viděl jeho navztekanou náturu, vůbec by se nedivil, kdyby se o něco takového dřív nebo později pokusil. Jak to tak vypadalo, Sasori se ve svém odhadu vůbec nezmýlil. Nejspíš to bylo tím, že on sám byl pěkná mrcha s hezky prořízlou tlamou, která se vůbec nestyděla hulákat na mnohem výše postaveného člověka od rána do večera.

Stačila jedna jediná myšlenka na jeho nejlepšího přítele, aby se mu rty zvlnily do pobaveného úšklebku. Jak ho znal, určitě si právě v ten okamžik užíval se svým novým mazlíčkem. Hidan sice na první pohled nevypadal, že by se sebou nenechal jen tak zametat, ale na druhou stranu byl Akasuna dost energický a impulzivní na to, aby naprosto dokonale ovládnul situaci. O něj se tedy nebál.

Nejprve jej napadlo, že by mu třeba mohl zavolat a zeptat se, jak se mu podařilo přežít noc a jestli se dneska vůbec zvládne posadit, ale nakonec nad tím jen mávl rukou a vydal se do soukromé jídelny na snídani, aby se trochu posilnil. Sám měl svých starostí dost a byl by jen velice nerad, kdyby se mu druhý vysmál, že nedokáže ukočírovat jednu drobounkou omegu. Ne, raději vyčká, až se situace uklidní a teprve potom mu dá vědět.

Doufal přitom, že se rudovlásek má alespoň trochu líp než on.

***

Víc se samozřejmě mýlit nemohl. Zatímco dny plynuly a on se snažil, přijít alespoň na malý fígl v tom, jak by s blondýnem mohl komunikovat, aniž by se mu hned mezi dveřmi nesnažil urvat hlavu, Akasuna no Sasori zažíval peklo na zemi. Tedy alespoň to, co on za pravé peklo považoval. Už od první chvíle, co bělovlasého muže zavedl do svého domu za účelem velice časté a pořádně drsné soulože, s ním alfa v podstatě vytírala podlahu.

Byly to zrovna tři dny od aukce, když unavený Sasori s dosti viditelnými kruhy pod očima kráčel do společenské místnosti, kde muži z jeho osobního harému obvykle trávili čas, když neměli zrovna co na práci, nebo nepobíhali po městě něco si zařídit. Když se nad tím tak zamyslel, byl jeho harém dost podobný tomu Itachiho, avšak nějaké malé rozdíly v nich byly. I když by se to mohlo zdát takřka nemožné, zatím se u něj neobjevil nikdo, kdo by u něj nechtěl být. Všichni ti, které ubytovával a lehával s nimi, si mohli dělat v podstatě úplně všechno, co zrovna chtěli. Jediné, co od nich požadoval, bylo, aby ho vždy dostatečně uspokojili. Některým ze začátku možná mohlo vadit, že jim v podstatě velí a vydržuje si je prachatá omega, ale všichni z nich nakonec polevili a život u něj si začali užívat. Nemuseli pracovat, mohli se věnovat svým koníčkům a sexu měli habaděj. Všechno bylo perfektní! Tedy alespoň doteď.

Pomalým krokem došel až ke společenské místnosti, kloubky několika ohlých prstů zaklepal a vešel dovnitř, aby se svými kluky taky strávil nějaký čas. V poslední době se přece jenom schovával ve vlastních ložnicích, jen aby nenarazil na toho povýšeneckého blba, co si nyní myslel, že je pánem domu. Ale i na něj jednou dojde, na prevíta! Už nyní se mu v hloubi duše rodil plán, díky kterému si ho k sobě bude moci připoutat, i kdyby ho měl mít doma v řetězech. Jistě, tvrdil sice Itachimu, že něco takového neschvaluje, ale tady se očividně nedalo nic jiného dělat.

Bez zaklepání vešel dovnitř a už už otevíral pusu, aby ostatní pozdravil, když se zarazil na místě. Místnost byla zcela prázdná, bez lidí i jejich osobních věcí. Nechápavě nakrčil obočí a se špatnou předtuchou se vydal do jejich pokojů, aby se přesvědčil, zda je jeho domněnka správná, nebo zda už ho šálí zrak, ale v okamžiku, kdy prošel i poslední ložnici jedné ze svých alf, nestačil zírat. Všechny pokoje do jednoho zeli prázdnotou, zcela opuštěné, vylidněné a vyklizené.

Silně se kousl do rtu a stiskl dlaně v pěst. Oříškově hnědým pohledem se zadíval ven na perfektně posekanou a opečovávanou zahradu, kdy se na lehátku slunil a opaloval bělovlasý hromotluk se slunečními brýlemi na očích a drinkem v ruce a tvářil se, jako kdyby mu to tam patřilo.

"Já toho zmrda dostanu," procedil navztekaně mezi rty a rozběhl se z místnosti ven, po schodech dolů a přímo na zahradu za ním, kde kopnul do lehátka tak silně, div ho neshodil na zem, ale ten chlápek vážil snad tunu, a tak to s ním ani nehlo.

"Problém?" zeptal se Hidan s drzým úsměvem na rtech a sklonil hlavu, tak, že mu brýle sjely po perfektně tvarovaném nose o kousek níž.

"KDE JSOU MOJE ALFY?!" zaječel majitel domů tak hlasitě, až to vyplašilo holubi na nejbližším stromě.