Rules of love [ItaDei, HidaSaso; A/B/O] ✓

Kapitola padesátá první

Byla to už skoro hodina, co Itachi opustil plavovláskův pokoj a nechal ho v něm zcela zmateného a hlavně vyčerpaného. Těch několik dní, co spal ve svém pokoji a ne po Uchihově boku, měl velké problémy s usínáním a když už se mu konečně podařilo zabrat, pořád se budil pod záplavou zlých snů. Nejčastěji se mu zdálo o onom muži, který se ho snažil před několika dlouhými týdny zavraždit u Sasoriho doma v domnění, že to není on, ale právě majitel vily. I když teď už moc dobře věděl, že se vůbec ničeho nemusí bát, jelikož na něj samotného nikdo spadeno neměl a navíc, když Danzou byl už dávno pod zámkem, ale ani tak své sny nedokázal ovládnout. A ani zmatenou mysl a kvůli tmavovlasé alfě ublížené srdce.

Nechápal, jak ho hádka mezi nimi mohla tolik zasáhnout, jestli to bylo těmi těhotenskými hormony, nebo tím, že ho začínal mít opravdu rád, ale vážně nevěděl, co by měl dál dělat. Uchiha ho toho dne v podstatě mezi řádky vyhodil, ale pak se dalších několik dní nějak neměl k tomu, svému slovu dostát, což ho mátlo. Ne, že by nebyl rád, že má ještě stále střechu nad hlavou a má kde bydlet, ale na druhou stranu se nehodlal nikoho a ničeho doprošovat. Odejít se mu sice nemělo, a tak svůj odchod stále prodlužoval o další a další dny a přál si, aby k hádce nikdy nedošlo a aby bylo všechno jako dřív. Prostě a jednoduše by nejraději zůstal.

Jak ale mohl zůstat s někým, kdo mu nevěřil a při první příležitosti ho obvinil z něčeho, co vůbec neměl na svědomí?

Blondýnek se z boku přetočil na záda a složil ruce pod hlavou. Modrýma očima se zapíchl do stropu ozářeného měsíčními paprsky probleskujícími mezi zčásti zataženými závěsy. Silně se kousl do rtu a nepříjemně se zamračil. Kdyby se měl nahlas přiznat, musel uznat, že celá ta situace byla přinejmenším podivná. Kdyby byl na Itachiho místě, asi by taky vejral jako puk. Hlavně, když všechny důkazy naprosto hovořily proti němu, což mu nedávalo vůbec žádný smysl. Kdo by mohl mít něco z toho, že by na něj narafičil takovou habaďůru? Jistě, jediná z omeg, se kterou jakž takž vycházel, byl Kiba. Jeho vztahy s ostatními byly velice špatné, hlavně s tím rudovlasým Gaarou. Ale takový magor, aby na něj nastražil takovou past, snad nebyl, ne?

Vždyť v poslední době ho spíš začal ignorovat, než že by po něm házel pohledy vzteklými jako osmihlavá saň. Silně zaskřípal zuby, povzdechl si a přetočil se zpátky na pravý bok obličejem k oknu. Pravačku strčil pod polštář a v dlani stiskl rukojeť kuchyňského nože, který si před pár dny pro jistotu ukradl z příborníku. Moc dobře o sobě věděl, že se patrně chová jako paranoidní blázen, ale strach z toho zůstat nekrytý byl prostě silnější než on. Takhle se prostě cítil bezpečněji.

Nakonec jen zavřel oči a s myšlenkou na Itachiho poslední otázku se jemně zavrtěl, aby získal lepší polohu. I když to byl opravdu stupidní dotaz, nemohl si pomoct, aby se uvnitř v hloubi duše necítil alespoň maličko potěšeně. Přece jenom vůbec nečekal, že by měl Uchiha o jejich dítě sebemenší zájem, a to všechno jen kvůli tomu, že se nechtěl vázat. Když se tedy zeptal, jestli už ho uvnitř sebe již cítí, nemohl jinak než se pobaveně uchechtnout.

Levačkou sjel pod tenkou přikrývku, vyhrnul si tričko a dlaň si položil na ploché bříško.

"Vím, že teď máš rozumu asi tolik co mořská okurka, ale stejně ti to musím říct. Jeden z tvejch taťků je prostě strašnej idiot," zašeptal do ticha a pousmál se.

I když se na svou alfu ještě stále zlobil a bylo mu proti srsti být v jednom domě s někým, kdo mu nevěří, na druhou stranu si nemohl pomoct. To, že za ním druhý dlouhovlásek přišel, ho nepatrně potěšilo.

,Hned zejtra toho vocasa dotáhnu do tý lékárny a donutím je, aby mu ukázali kamerový záznamy. A pak, až se mi bude chtít omluvit, ho v tom nechám vymáchat minimálně půl roku.'