Rules of love [ItaDei, HidaSaso; A/B/O] ✓

Kapitola dvacátá devátá

Deidara seděl na sedadle spolujezdce sportovního auta a dychtivě s bušícím srdcem hleděl ven z okénka. I když se to možná nezdálo, byly to už dva týdny, co bydlel u Uchihy a bůhví jak dlouho od doby, co byl naposledy doma sám ve svém bytě, svobodný a nezávislý, a co si užíval života. Měl docela pěknou práci a vypomáhání v nadaci v podobě tvorby plánů a vedení všech možných a nemožných demonstrací, a to ho neuvěřitelně naplňovalo. Byla to sice teprve chvilička, ale jemu samotnému to připadalo jako několik dlouhých let. Místo toho, aby okamžitě otevřel dveře a v kotoulu se na nejbližším semaforu ukazujícím červenou zdekoval pryč a vzal nohy na ramena, seděl poslušně vedle té zbohatlické omegy, která o okolním světě nejspíš věděla úplné hovno a snažil se uklidnit své srdce z vidiny, že se co nejdříve zbaví čipu a možná se dozví, že je s ním dlouhovlásek vážně spřízněný, což by znamenalo jasnou vstupenku na svobodu. Po tom, co totiž viděl, si byl stoprocentně jistý jednou věcí - Itachi na tyhle věci nevěří a pokud se tak opravdu stane, nejspíš mu to zničí celý svět. A on byl přesvědčený o tom, že jakmile bude vědět, že je blízko něj někdo, s kým by se mohl až do konce života svázat, chytne ho rapl a dobrovolně ho pustí k vodě, jen aby sám mohl být svobodný.

A pokud spříznění nebudou? No, alespoň ho pak nebude moct nikdo identifikovat, až jednoho dne vezme roha. Opatřit nové doklady nebylo v dnešní době nic těžkého, ale ochcat registraci v čipu, to bylo něco zhola jiného.

Kromě toho všeho mu v mysli hlodal malý červíček pochybností, který až podezřele moc čerpal energii z nedávného rozhovoru s Gaarou a stále mu našeptával, zda tohle všechno nepodniká jen proto, že je s Uchihou vážně spřízněný a zda to celé nedělá jenom kvůli tomu, že jeho podstata i přes čip blokující všechny podprahové fyziologické procesy snaží udělat všechno pro to, aby se spojila se svojí osudovou polovičkou. Snažil se tenhle vnitřní, stále otravnější hlásek umlčet, ale byl stále silnější a silnější a to ho děsilo. Z ničeho snad neměl větší strach, než z toho, že na svém životě nemohl vůbec nic ovlivnit.

Hlasitě si povzdechl a koutkem oka přejel přes zamyšlenou tvář rusovlasého muže, který se soustředil na řízení. Obličej měl kromě toho zvláštně stažený, jako kdyby ho snad něco trápilo. Složil ruce na hrudi a měl sto chutí hlasitě si odfrknout, ale moc dobře věděl, že zrovna na tomhle rozmazleném frackovi záležely jeho další kroky. Několik okamžiků si ho prohlížel a snažil se potlačit nechuť z toho, že si tohle princátko vždycky žilo jako v bavlnce jen kvůli tomu, že mělo dostatečné množství peněz. Užuž se chystal to přidrzle okomentovat, když mu něco došlo.

"Jak je možný, že v sobě máš čip, když jsi z bohatý rodiny, chhm?" zeptal se rovnou bez jakýchkoliv okolků a upřel na něj nebesky modrý, analyzující pohled plný předsudků.

Druhý jej jen na vteřinu sjel oříškově hnědým zrakem, než jen zavrtěl hlavou a nahlas se uchechtnul. "Ne každý má dobrý dětství, abys věděl."

"Ale notak, kremrolko," nakrčil obočí, "Co by v tom tvým paláci mohlo být tak strašnýho? Moc sluhů? Moc dobrýho jídla, nebo skvělejch hadrů?" zeptal se kousavě, snaže se ho vyprovokovat.

Se Sasorim to ani nehlo. "Rodiče očividně neměli pochopení pro to s jakou podstatou jsem se narodil," řekl jen a dál se věnoval řízení. V momentě, kdy přijeli ke křižovatce, lehce šlápl na brzdu a pomalu zastavil na červenou. Několik okamžiků dával blondýnovi šanci si ještě rýpnout, ale když nic dalšího nepřicházelo, jen pokrčil rameny. "Dali mě očipovat hned po narození, to abych náhodou nikde nepotkal žádnýho člověka, co by mě uhranul, zbouchnul a já nedejbože nezpůsobil rodině nějaký skandál. Vychovávali mě jako alfu, abych si bral vždycky to, co chci. Vždycky jsem se mohl stýkat jen s alfama, s nikým jiným. Ne všichni měli... pochopení."