Rules of love [ItaDei, HidaSaso; A/B/O] ✓

Kapitola padesátá druhá - KONEC

Tělo tmavovlasé alfy prudce naráželo na dřevěnou desku dveří, jak se je snažilo pokud možno co nejrychleji vyrazit, ale jelikož byly vyrobeny z opravdu bytelného materiálu, šlo to opravdu velice těžko.

Itachi měl v hlavě úplně vymeteno a jediné, co dokázal vnímat, byl ten neuvěřitelný strach obalující mu srdce svými plazivými úponky kolem dokola, spolu s ostrou bodavou bolestí zasahující každou buňku jeho těla jako miliardy štiplavých jehliček, které se ho snažily udolat k smrti. Bylo to sice teprve pár sekund, co ho ten děsivý pocit vzbudil z poměrně poklidného spánku, ale jemu to připadalo jako několik dlouhých hodin Tentokrát mu došlo docela rychle, že se s jeho omegou děje něco opravdu špatného a tak na sebe jen rychle hodil župan a už podruhé za tu noc utíkal k Deidarově pokoji, odkud se už z dálky ozýval šílený řev a pláč.

Pán domu nevnímal vůbec nic, dokonce ani rozespalé omegy, které kvůli tomu všemu halasu vylézaly na chodbu a zvědavě pokukovaly, snažíce se vyzjistit, co se vlastně děje. Ne. Jediné, na co se soustředil, bylo to strašné zoufalství, které cítil uvnitř v nitru a jež ho rozedíralo na miliony malinkých ostrých kousků. Nevěděl sice, co přesně se stalo, ale dokázal si to dost dobře domyslet. Někdo, nebo něco, se snažilo Deie připravit o život v jeho vlastním domě!

Spěšně udělal několik kroků zpět, než na dveře znovu narazil ramenem, až tiše zaskřípaly, ale nehnuly se ani o píď.

Jak mohl být tak strašně slepý, aby mu nedošlo, že má na jeho omegu někdo těžce spadeno? Bylo mu úplně jedno, jestli to byl někdo od Danzoua, kdo se mu jen chtěl pomstít, protože se nějak dozvěděl, že má zčásti prsti v jeho zatčení, nebo někdo jiný. Srdce mu v ten okamžik silně bušilo, jako kdyby si chtělo proklestit cestu skrze žebra a utéct kamsi do neznáma, a krev ve spáncích tepala tak hlasitě, až kvůli ní nic jiného neslyšel.

Netušil, kdo měl tu hrůzu, kterou momentálně cítil, na svědomí, ale jednou jedinou věcí si byl stoprocentně jistý. Ochrání Deidaru, jak jen to půjde a udělá pro to naprosto cokoliv! Vykašle se na stupidní a povrchní věci, jako byl majetek, nebo pitomé umění, hodí za hlavu všechno zlo a rozepře, které mezi sebou měli a postará se o to, aby se blondýnek už nikdy nemusel bát o svůj život a život jejich dítěte.

Pokud tedy už samozřejmě nebylo pozdě...

Stačilo na to jen pomyslet, aby se mu zhoupl žaludek a do očí se mu nalily palčivé slzy. Ne, takhle nesměl přemýšlet! Musel myslet pozitivně, protože ještě nic nebylo ztraceno! Ještě stále neměl potvrzené, že je jeho druhá polovička mrtvá. Ale... ale pokud byla naživu, tak proč měl tedy pocit, že ho vesmír trhá na malé kousíčky?

Silně stiskl zuby, znovu si naběhnul, rychle vyšvihnul pravou nohu do vzduchu a kopnul do dveří tak silně, až panty několikrát zaskřípaly a dřevěná deska se o několik milisekund později vyvrátila a s prásknutím padla na zem.

Chodbou se rozezněl překvapený šepot jdoucí od ostatních, již naprosto probuzených omeg, ale to tmavovlasý vůbec nevnímal. Rovnou vyrazil do pokoje, ruka mu rychlostí blesku vystřelila k vypínači.

Jakmile se světlo rozsvítilo, Itachiho temné hloubky přejely příšernou scénu před sebou, která vypadala jak z nějakého opravdu prvotřídního vyvražďovacího hororu. Pohledem zavadil o dlouhovlasou omegu, která seděla na posteli přímo před ním s kuchyňským nožem v ruce a jen jakoby v tranzu zírala před sebe, třásla se po celém těle a hystericky hýkala v jakémsi podivném záchvatu, dokonce tak usilovně, že si ho ani nevšimla.

Na jednu jedinou sekundu se staršímu ulevilo, když mu došlo, že je Deidara naživu, ale stačilo pár okamžiků, aby si ho prohlédl a došlo mu, že rozhodně není v pořádku. Seděl v tureckém sedu, zíral jako tělo bez duše se zbraní v ruce a z obou předloktí mu vytékalo několik pramenů krve prýštících z hlubokých ran.