Rules of love [ItaDei, HidaSaso; A/B/O] ✓

Kapitola sedmnáctá

O několik kilometrů dále, v menší, ale přesto i tak honosné vile, procházel chodbami přízemí rudovlasý muž, ztracený ve svých myšlenkách. Už to bylo několik dní, co jeho nová alfa propustila všechny ostatní a co převzala vládu nad jak celým domem, tak jeho životem a vysmívala se mu do tváře. Sasori s tím bělovlasým zmetkem uzavřel mírovou dohodu a to jen z jednoho jediného, prostého důvodu - investoval do něj hromadu peněz. A byl brutálně sexy a nádherně voněl. Dobře, tak to byly tedy tři důvody. Od té doby se snažil sekat latinu, pokud možno neutíkat a taky na sebe nijak jinak neupozorňovat. Blížil se mu heat a on potřeboval, aby všechno proběhlo přesně tak, jak si naplánoval.

Přidal do kroku a chystal se, odebrat se do vlastních pokojů a napustit si hodně horkou vanu vody plnou pěny, aby se trochu uvolnil, když se z místnosti, kolem níž procházel, ozval hlasitý řev, až musel polekaně nadskočit.

“Co to kurva,” zaklel, udělal několik kroků dopředu a opřel se o futra, a zadíval se na Hidana, který se zrovna rozvaloval na jeho gauči, jak čumí na fotbal a v ruce drží plechovku od piva. Jak to tak vypadalo, tým, kterému fandil, zrovna střelil gól a on se z toho mohl naprosto pominout.

Chlapi, povzdechl si v duchu a chystal se otočit a odejít, když se mu do nosu náhle dostala příjemná vůně hořícího dřeva, která ho naprosto přikovala na místě. Nohy mu zdřevěněly a ruce se mu roztřásly, což jej donutilo zvednout zrak. V okamžiku, kdy se střetl s upřeným pohledem rudofialových očí, v něm zatrnulo jako nikdy. S knedlíkem v krku čekal, dokud si jej druhý nepřestane měřit pohledem a v okamžiku, kdy se hromotluk obrátil zpátky k televizi, úlevně vydechl, jako kdyby do té doby snad zapomněl dýchat.

Donutil ztuhlé končetiny rozpohybovat se a hlemýždím tempem vyrazil do svého pokoje. Srdce mu zběsile bušilo a krev ve spáncích tepala, když si vzpomněl na to, jak mu to Hidan před několika dny tak perfektně udělal. Jen si na to vzpomněl, oklepal se po celém těle a zhluboka se nadechl.

Až to na mě přijde, budu muset bejt rychlej. Osedlám si ho jako divokýho mustanga a než se ten sráč vzpamatuje, zamknu ho ve sklepě. A dům bude zase můj!

Upřímně doufal, že mu takhle primitivní plán vyjde…

***

Plavovlasý mladý muž seděl na gauči pokoje, kde se toho prvního rána vzbudil hned vedle Itachiho a trochu podezřívavě se rozhlížel kolem. Vypadalo to tam úplně stejně, jako si to pamatoval, ale přesto jinak. Avšak možná, že to bylo jím samotným. Byl takový… klidnější a přesto roztržitější. Pohledem přejel přes všechen nábytek, než se nakonec zasekl na majiteli domu, který byl usazený přímo v koženém drahém křesle naproti němu a pečlivě poslouchal mladíka sedícího vedle Deidary. Ze začátku jejich rozhovor vnímal a dokonce se sem tam i na chvíli zapojil, avšak v několika posledních minutách se mu začínalo dělat poněkud zvláštně. Jako kdyby měl snad každou chvíli dostat heat, ale to byl naprostý nesmysl. Bylo mu bez dvou let už skoro třicet a pravidelnou periodu měl už nějaký ten pátek. Tím to být tedy nemohlo.

Jak ale bylo možné, že byl tak nadržený, až se mu z toho dělalo zle? Přehodil nohu přes druhou, aby zakryl bouli v rozkroku a doufal v to, že si toho ani jeden z nich nevšiml. Naprosto nechápal, co přesně to do něj vjelo, ale vážně si přál, aby je Itachi co nejdříve propustil, aby mohl utéct do svého pokoje a něco se sebou udělat. 

Kiba zrovna něco živě vyprávěl o posledním venčení psů a blondýnek myslel, že snad vyletí z kůže. Kroutil se na gauči jako žížala a dal by levou kouli do ohně za to, že má určitě horečku. 

Že by to snad na mě přece jen přišlo? pomyslel si se zběsile bušícím srdcem a krví tepající ve spáncích, po nichž mu začaly stékat kapičky potu, M-musím pryč, n-nebo to skončí katastrofou.