Rules of love [ItaDei, HidaSaso; A/B/O] ✓

Kapitola čtyřicátá

V momentě, kdy Itachi vytípnul svému nejlepšímu příteli hovor, několik bloků od něj rusovlásek několikrát překvapeně zamrkal, když uslyšel, jak mu v telefonu začalo otravně pípat, což značilo, že druhá strana hovor ukončila. Ještě pár vteřin zaraženě hleděl do bílé zdi před sebou, než si povzdechl, zavrtěl hlavou a mobil zamknul.

"To je ale parchant," zamručel si sám pro sebe, pak přístroj ležérně hodil vedle sebe a složil obličej do dlaní. Hubenými prsty si promnul obličej a zmučeně vydechl. "Sakra."

Bylo to už několik dní, co mladý plavovlásek stanul na prahu jeho domu a od chvíle, kdy napadl Hidana kvůli jeho bývalému zaměstnání, kvůli němuž se ho obviňoval, že se mu přihodily všechny ty špatné věci únosem a dražbou počínaje a označením Uchihou konče. Nejprve to vypadalo, že po něm bude chtít jen rychlý odvoz domů na druhou stranu města, ale jakmile se ukázalo, že on a bělovlasý hromotluk znají každý radního Danzoua tak trochu z jiné stránky, všem jim okamžitě došlo, že domů jít nemůže. Pokud byl schopen zbavit se nejvěrnějšího člena smyšlené nadace a jednoho ze svých nejlepších lovců, patrně by mu nedělalo vůbec žádný problém si na něj počíhat v momentě, když by se dostal domů, a odklidit ho natrvalo.

Ne, poslat ho domů prostě nemohl. A nejen kvůli tomu. I když se blondýnek snažil držet opravdu statečně, on si moc dobře všiml toho, jak mu během posledních pár dní chřadne před očima. I když za ním možná dorazil s mírně rozcuchanými vlasy a trochu nervózní a ještě víc rozzuřený, to, jak vypadal nyní, se s tím nedalo vůbec srovnávat. I přesto, že mu poskytl vlastní pokoj, kde ještě před několika týdny bydlela jedna z jeho alf, aby si mohl pořádně odpočinout, každé ráno naopak vypadal ještě víc unavenější než večer. Přidrzlý zápal pro věc, který předtím vídával v jeho nebeských hloubkách, o něco pohasl a pod spodními víčky se mu objevily tmavé fialové kruhy, které až příliš viditelně kontrastovaly s nezdravě bledou pletí. Když se mu ho zrovna podařilo zahlédnout, plížil se, jako kdyby měl den dva před smrtí.

A Sasori moc dobře věděl proč a neuvěřitelně ho to žralo. Nečekal by, že by někdy cítil tolik soucitu k cizí omeze, kterou vůbec neznal a která ho prozatím akorát využívala a ždímala, ale i když se opravdu snažil nemít toho blonďáka rád, pravdou bylo, že se mu nějakým zvláštním způsobem dostal pod kůži. A proto ho Itachiho chování štvalo stále víc a víc. Nemusel být žádný velký genius na to, aby mu to došlo. O vlivu spojení mezi alfou a označenou omegou vyprávěla spousta vědeckých i laických knih a on měl většinu z nich načtených. A hlavně moc dobře znal svého nejlepšího přítele.

Bylo mu úplně jasné, i podle toho, co mu říkal do telefonu, že je vzteklý jako saň a zraněný jako plaché, poraněné zvíře a že to řeší jediným způsobem, kterého je schopný - šukáním se svým harémem od nevidím do nevidím, což jeho omegu očividně dost psychicky i fyzicky ovlivňovalo.

Drobnými prsty se podrbal vzadu na temeni hlavu a jemně vydechl. Na jednu stranu se Itachimu nedivil, že byl takhle naštvaný, ale na druhou to, co řekl, myslel vážně. Viděl v Deidarovi jakési světlo na konci tunelu. Byl vážně pěkný, drzý, samostatný a nevypadal na někoho, kdo by potřeboval svému drahému stát věčně za prdelí. Navíc měl očividně rád umění, což Itachi na lidech velice obdivoval. Hodili se k sobě. A navíc to zvláštní spojení, které až moc zavánělo spřízněností...

"Doufám, že přijde k rozumu," zamručel, ale i tak se nemohl ubránit tomu, aby ho hluboko u srdce alespoň trochu nezabolelo. Stále to byl jeho nejvěrnější přítel, kterého zradil. Na druhou stranu pohled na zničeného Deidaru mu taky zrovna moc dobře nedělal a vážně se snažil přijít na způsob, jak situaci mezi nimi alespoň trochu vylepšit.