Rules of love [ItaDei, HidaSaso; A/B/O] ✓

Kapitola čtyřicátá druhá

Jakmile ta slova blondýn vyřkl, všechny zraky se náhle stočily na tmavovlasou alfu postávající ve dveřích, která se ležérně opírala o futra a zírala na ně temnýma, zkoumavýma očima. Chvíli to vypadalo, že přemýšlí, zda mu odpovědět, či nikoliv, avšak místo toho, aby snad něco řekl na vysvětlenou, se jen rozešel k posteli, kde Deidara ležel, pohybem jedné ruky od něj svého nejlepšího přítele odtáhnul a sám mu vyhrnul tričko na spaní, aby zjistil, jak je jeho stav vážný. Díky bohu to od prvního pohledu vypadalo jen jako letmé škrábnutí. Krev na zlatovláskově boce, která ještě před malou chvílí vytékala z dlouhé, ale mělké rány, pomalu, ale jistě zasychala.

I když na sobě nenechal nic znát, v hloubi duše se mu ulevilo, ze se omeze nestalo nic vážnějšího. V momentě, kdy se asi před půl hodinou vzbudil bolestí a strachem, jenž mu koloval v nitru jako tekuté železo obalující se kolem rychle odbíjející srdce, čekal, že se mu stalo něco daleko horšího. Základní zvířecí instinkt mu poradil, aby se okamžitě zvednul a i přes nechuť, kterou kvůli tomu všemu, co se kvůli odstranění čipu stalo, cítil, vyrazil hledat zdroj té bolesti. I když si to snažil nepřipouštět, tak dlaně, jimiž svíral volant, se mu silně třásly a v žaludku se mu usadili opravdu nepříjemný pocit, jakási předtucha, že jeho omeze hrozí bezprostřední nebezpečí.

Proto teď, když zjistil, že se nejednalo o nic vážného, mu spadl kámen ze srdce. Moc dobře na sobě cítil pohledy všech v místnosti a měl sto chutí, zase se sebrat, zakecat to všechno nějakou hodně blbou výmluvou a odjet zase domů spát, ale teď, když tu Deidaru viděl sedícího na posteli s opravdu šokovanou a vystrašenou grimasou, moc dobře věděl, že i kdyby odtud chtěl odejít bez něj, prostě to nešlo. Jakási vnitřní síla bojovala všemi dostupnými zbraněmi proti jeho odhodlání zůstat starým mládencem a nutila ho, si tu jindy drzou a prostořekou, nyní vyděšenou a téměř zhroucenou omegu odvézt s sebou a už nikdy ji někam nepustil. Fakt, že v momentě, kdy vstoupil do místnosti a pak, když na něj sáhl, se obě jejich srdce prudce rozbušila a po pokoji se rozlil závan feromonů, mu v jeho umanutí moc nepomáhal.

"Co tady sakra děláš?" zavrčel Dei, který jako kdyby se probral z vteřiny na vteřinu. Většina strachu, který do té doby cítil, ustoupila do pozadí a v jeho nitru zahořel náhlý zápal vzteku. Hřejivému pocitu, který se náhle obalil kolem jeho životodárného orgánu, se ale ubránit nedokázal. "M-myslel jsem, že jsme spolu skončili!"

Poslední slova tiše zavrčel, tak, aby to slyšeli jen oni dva.

Místo toho, aby na něj Uchiha reagoval, se otočil a konečně se pořádně rozhlédl po místnosti. Pohled mu padl na zvědavého rusovláska, který je celou dobu z rohu postele tiše pozoroval, a jen mu kývl na pozdrav. Pak zvedl hlavu a zaměřil se na bělovlasého hromotluka.

"Vydařená koupě?" zeptal se Sasoriho, aniž by se na něj podíval.

Pán domu si povzdechl. "A tvoje?" opáčil uštěpačně.

Tmavovlasý se jen pobaveně ušklíbl, ale nijak neodpovídal. Podle toho, jaká z těch dvou sršela energie a dle toho, že v domě necítil žádný pach ostatních alf z Akasunova harému, tipoval, že ani jemu nešlo vše hladce podle původního plánu.

"T-to mi jako neodpovíš?!" vyštěkl na něj blonďák, ale znělo to spíš, jako kdyby mlel z posledního.

"Co se tu stalo?" zeptal se místo toho Itachi a složil ruce na hrudi.

Pohled na mrtvolu ležící na zemi a vystrašenou omegu v něm velký pocit důvěry nevzbuzoval.

***

Zatímco Deidara tiše pěnil, že ho druhý dlouhovlásek zcela ignoruje, Sasori s Hidanem se mu snažili popsat události několika posledních minut doplněné o poznatky o tom, kdo má tohle všechno na svědomí.