Rules of love [ItaDei, HidaSaso; A/B/O] ✓

Kapitola čtyřicátá šestá

O několik týdnů později...

I přesto, že si mladá plavovlasá omega myslela, že dohoda s Uchihou o tom, že pokud spolu nebudou dost dobře vycházet, znamená jasnou jízdenku na svobodu, kde by si na jednu stranu musel dávat opravdu velký pozor kvůli Danzouovi, ale na druhou by byl konečně zase volný a nezávislý, musel uznat, že to nakonec nebylo nic tak strašného, bydlet s ním v jeho domě a snažit se chovat se k sobě slušně. Zpočátku to sice nebylo nic jednoduchého, jelikož oba měli tendence lézt tomu druhému na nervy, ale postupem času a tím, že se patrně oba dva, ačkoliv možná nevědomky, snažili, se jejich společný každodenní život proměnil do až neuvěřitelně klidné pohody.

Jelikož Deidara neměl žádné zaměstnání, vstával každý den kolem desáté hodiny. Většinou by se byl ještě několik dlouhých minut spokojeně rozvaloval, ale moc dobře věděl, že dole ve společné jídelně na něj již čeká personálem připravená snídaně, která se většinou skládala z těch nejlepších pokrmů, které pro něj a ostatní omegy nechal Itachi každé ráno připravovat. Netušil sice, kde přesně zjistil, co má rád, jelikož si nepamatoval, že by se o tom spolu někdy bavili, ale nakonec to vždycky jen hodil za hlavu a vydatně se pustil do jídla, z něhož se mu díky té úchvatné vůni sbíhaly sliny už v momentě, kdy scházel schody do přízemí.

Ty první dny po tom, co se vrátil od Sasoriho, se mu takové jednání moc nelíbilo. Nijak extra ho nelákalo, aby se nechal bohatou alfou vydržovat stejně jako ostatní chlapci z jeho, teď už, bývalého harému. Nikdy na něco takového prostě nebyl. Vždycky toužil být zcela samostatný a hlavně se nikdy nechtěl na nikoho spoléhat. Nehodlal pak se zlomeným srdcem sedět někde v koutě jako hromádka neštěstí jenom proto, že někomu až moc důvěřoval a závisel na něm. A přesně z toho důvodu si pokaždé dělal snídaně sám, hned poté, co ostatní omegy, které nyní nemohl snést ještě víc, než předtím, dosnídaly a laskavě vypadly. Jediný, s kým dokázal alespoň minimálně vycházet, byl Kiba. A i od něj si, kvůli tomu, co se mezi nimi stalo, raději držel dostatečný odstup.

Čím více času v Uchihově vile však trávil, tím víc větší začínal mít chutě na všechny ty dobroty, které služebnictvo připravovalo, a tak jednoho dne zjistil, že sedí u stolu v jídelně a cpe se, jako kdyby to mělo být poslední jídlo na zemi před tím, než umře.

Odpoledne většinou trávil u sebe v pokoji, nebo u bazénu, když se tam zrovna nerozvalovaly ostatní omegy, které na něj zíraly skrz prsty - hlavně ten rusovlasý šmejd, kterého nemohl ani cítit -, či brouzdáním po internetu po tom, co mu Itachi koupil nový notebook a s velkým ujištěním, že mu znovu nezačne rozprodávat majetek, mu dokonce poskytl i připojení k internetu, nebo se prostě jen procházel celou velkou vilou. Čas od času se zastavil Sasori, aby si popovídal se svým nejlepším přítelem a občas zavítal dokonce i za ním, aby se optal, zda se má dobře a jestli si s Itachim nelezou až moc na nervy. Tyto malé návštěvy kromě toho sloužily i k tomu, aby se sám mohl svěřit, jak pokračuje vyšetřování v kauze radního Shimury. Podle posledních zpráv to totiž vypadalo, že má policie konečně dost informací a důkazů na to, aby ho mohla usvědčit. Situace kolem Hidana nebyla ještě úplně jasná, ale všichni věřili tomu, že pokud bude dostatečně spolupracovat, nakonec ho trest mine a dostane jen mírnou podmínku.

Večery Deidara většinou trávil sám a psychicky se připravoval na každodenní noční cestu ze svého pokoje k Itachimu. Té první noci, kdy nemohl spát kvůli strachu, si myslel, že se to vícekrát již nebude opakovat, avšak další den ho problémy s usínáním a zlými představami opět neminuly, a tak mu nezbývalo nic jiného, než se tiše jako myška přikrást k Itachimu, přitisknout se k jeho pevným zádům a konečně upadnout do hlubokého, uvolňujícího spánku. A vzhledem k tomu, že tmavovlasý druhý den ráno nijak neprotestoval, když ho vedle sebe našel, Dei usoudil, že mu to nikterak nevadí. A tak se jeho noční návštěvy staly pravidelnými.