Rules of love [ItaDei, HidaSaso; A/B/O] ✓

Kapitola dvacátá čtvrtá

Itachi si těžce povzdechl a zadíval se do opět otevřené obrazovky pracovního notebooku. Nehodlal přemýšlet nad tím, proč se kvůli té malé omeze cítil pod psa a rozhodně do takových úvah nechtěl zabředávat, jelikož začal zjišťovat, že by se taky o sobě mohl dozvědět něco, co by se mu úplně nelíbilo. Nakonec to všechno hodil za hlavu a chystal se pokračovat v práci, když mu na dveře kdosi tiše zaklepal a o pár vteřin později do pracovny vrazil divně se tvářící Inuzuka. Několikrát zamrkal, složil ruce na hrudi a opřel se o opěradlo židle.

"Nevím o tom, že bych měl dneska někde napsáno "den otevřených dveří"," zamručel otráveně, když mu došlo, že si k němu chlapci z jeho harému chodí kdykoliv se jim zachce.

Hnědovlásek se jen zamračil a na vteřinu silně stiskl ruce v pěst. Ještě před několika málo okamžiky se mu bezpečně dařilo poslouchat tajně za dveřmi a v rámci možností poslouchat, co všechno si ti dva povídají. Nemohl si pomoct, ale prostě musel vědět, co mezi nimi bylo a zda, pokud mezi sebou měli nějakou silnější vazbu, či dokonce osudovost, by to mohlo mít nějaký vliv na jeho a ostatní chlapce z Uchihova harému. Moc toho bohužel nezaslechl, ale poslední vykřiknutá věta, Deidarův rychlý úprk a nasraný výraz těsně po vypadnutí z kanceláře mluvily za vše. Díky bohu byl dlouhovlasý tak rozladěný, že si ho ani nevšiml, když se krčil nalepený na zdi.

Po včerejším večeru se popravdě moc dobře necítil a měl sto chutí, všechno, čeho byl svědkem, říct ostatním, ale raději si to nakonec nechal pro sebe. A nyní za to byl rád, protože si nebyl zcela jistý, jak by s tou informací ostatní naložili. Jemu samotnému by nevadilo, kdyby Itachi dával přednost jiné omeze před nimi a dokonce si ji označil. I jejich pán měl přece právo na lásku. Jediné, co mu bylo ale proti srsti, byla představa, že by se o ně přestal zajímat úplně a vyhnal by je na ulici. Něco mu ale říkalo, že ostatní by tak vstřícní a shovívaví jako on nebyli, jelikož si na Uchihu dělali zálusk. Třeba takový Gaara toho byl brilantní příklad.

Když ale zaslechl, jakým tónem se spolu bavili, došlo mu, že nic takového se konat nebude. Deidara vypadl z kanceláře vzteky bez sebe jako namydlený blesk, což ho vzhledem k jeho ohnivé povaze docela děsilo. Až dosud zde žili v klidu a míru pospolu a on nechtěl, aby to cokoliv narušovalo.

"Co jste řešili?" zeptal se nakonec po chvíli ticha, když konečně zvedl hlavu.

Starší mykl rameny a propletl prsty obou dlaní do sebe. "Nic, co by tě mělo zajímat," zamručel, snaže se zůstat zcela v klidu, avšak pohled na snědě opáleného mladíka jej rozhodně klidným nenechával. Tentokrát však zcela v jiném smyslu, než obvykle. Stačilo, aby se podíval na jeho ohnivě planoucí oči a zapálený výraz, aby si vzpomněl na včerejší večer, kdy jeho prsty jezdily po Deidarově kůži. Vztek v něm zaplál tak silně a mocně, až se musel pod stolem štípnout do stehna. Netušil proč, ale myšlenka na to, že se plavovláska dotýká někdo jiný než on, mu přišla naprosto odporná.

A to ho vlastně ani neznal.

Kiba zaskřípal zuby a zhluboka se nadechl.

"Taky máš právo na štěstí, abys věděl," nenechal se odbýt.

Itachi po něm šlehnul nevěřícným pohledem a chystal se otevřít ústa, aby promluvil a něco řekl, ale on si dovolil být ještě smělejší a pokračoval.

"Něco jsem zaslechl. Vím, co se stalo tvému bratrovi, ale nemůžeš se s tím srovnávat. Já vás včera viděl, Itachi. Viděl jsem, jak se na něj díváš, jak moc ho chceš a vůbec. Je mi jasný, že kdybys ho blíž poznal, mohli byste třeba-"

Uchiha pěstí bouchl do stolu. "Mohli bysme co?!" vyštěkl, "A jak ses o tom sakra dozvěděl?!"

Kiba se zarazil. Moc dobře počítal s tím, že by mohl přestřelil, ale ani tak se mu ten tón moc dobře neposlouchal.