Rules of love [ItaDei, HidaSaso; A/B/O] ✓

Kapitola třetí

Itachi spolu se Sasorim a ostatními alfami, které měli dostatek peněz, či dost vysoké postavení na to, aby pravidelně dostávali pozvánku na tuto netradiční aukci, vyšli schody a vydali se tradičně japonskými ornamenty zdobeným průčelím až dovnitř. Sem tam se kolem nich ochomýtla nějaká omega, povětšinou jen nějaký osobní sluha nebo erotická hračka někoho z ostatních pozvaných, ale někteří z nich byli na stejné úrovni společenského žebříčku jako Akasuna. Ty se dokázali rozpoznat podle samolibého, vysíračského výrazu, divokého, ale luxusního oblečení a častokrát alf, které měli na železných vodítkách, což v davu vždy vyvolávalo dost velké pozdvižení. Ne každá alfa byla natolik osvícená jako třeba černovlásek a nejednou se stalo, že takový výjev okomentovala hodně silným pokřikem plným sprostých nadávek. Ani Uchihovi ten pohled nedělal zrovna dvakrát dobře, přece jenom jejich kasta měla být ta dominantnější, ne, aby se tady plazila jako největší socka před nějakou z omeg.

Nahlas se k tomu raději ale nevyjadřoval. A už tuplem ne, když vedle něj kráčel jeho rusovlasý nejlepší přítel. Ten si moc dobře všiml jeho zadumaného, hraně nezúčastněného pohledu a ústa se mu stáhla do jemného úsměvu.

"Abys věděl, tohle se mi taky nelíbí," zamumlal tiše, aby jej nikdo jiný než Itachi neslyšel a zrakem rychle přejel přes jednu ze zotročených alf, která se za svým pánem jako pes plazila po čtyřech s ostnatým obojkem na krku a lehce se otřásl odporem.

Miloval, když mohl svým chlapcům, jak tomu s radostí říkal černovlásek, poroučet a zcela je ovládat, ale tohle? To bylo naprosto proti přírodě. Nesnášel, když se zcela potlačovala jejich divoká a majetnická stránka osobnosti a pokaždé, když přišlo na věc, vykašlal se na všechna možná i nemožná pravidla, která měl doma nastavená, a vydal se jim zcela na milost a nemilost, aby mu pořádně protáhli jeho těsný a po tvrdém klacku žadonící zadek. Na ten moment úplně zapomínal, že je to ve skutečnosti on, kdo nad nimi má moc a nechal se vyšukávat jako ubohá, pouliční coura.

Miloval ty chvíle. A neuvěřitelně si je užíval.

"To je fuk," pokrčil rameny nakonec Itachi, "Dokud to nejsem já, asi se s tím dokážu smířit."

Nedokázal. A oba to věděli. Avšak pro jejich přátelství bylo lepší, se v tom moc nepitvat.

Konečně došli do středně velkého, potemnělého sálu, v němž bylo rozeseto asi třicet kulatých stolků, vždy se čtyřmi židličkami. Na tmavé, dřevěné desce byly položeny kartičky s tlustými čísly, pomocí kterých měla dražba probíhat, spolu nápojovým lístkem. Kousek vedle stála na každém stole nádoba s hromadou suchého ledu a lahví toho nejlepšího šampaňského jako dárek na uvítanou, se dvěma dokonale vybroušenými, úzkými skleničkami.

Dvojice přátel se rozešla k místu, které měla zarezervované a posadila se přesně tak, aby viděla na osvětlené, dlouhé pódium. Jako jedni z nejbohatších hostů seděli hned pod molem, které vyčnívalo do prostoru a kde se zboží vystavovalo a nakroucelo jako modelky či modelové. Chvíli trvalo, než se sál zaplnil všemi pozvanými, ale nakonec se i ten poslední opozdilec posadil na své místo, aby se mohl vydat do krásného, konožského podsvětí.

Trh s bílým masem pro uspokojování tužeb byl sice oficiálně zakázaný, ale kdo by se bránil tomu, vydělat si krásnou sumičku, když k tomu stačilo pochytat jen pár lidí, kteří zrovna byli v hodně špatnou dobu na ještě horším místě?

Prostorem se rozuteklo několik číšníků a automaticky beze slov se vrhlo na lahve šumivého alkoholu. K Itachiho a Sasoriho stolu přicupitala mile se tvářící růžovláska, nejspíš beta, zkušeně otevřela flašku a s jednou rukou za zády jim oběma nalila. Pak ji vrátila zpět do ledu a usmála se na ně.