His Master ✓

4. kapitola

„Opravdu už se cítíš dobře?" ujišťoval se Ayden, když spolu s Lianem uklízeli nádobí po snídani. Nemohl si pomoct, neustále se o něj obavál. Včera sice dobral prášky a už opravdu působil v pořádku, ale ráno Aydena pořádně vylekal. Byl už vzhůru a pomalu se oblékal, když se najednou ozvala ta hlasitá rána a zvuk podobný tříštícímu se sklu. Rozběhl se dolů, jak nejrychleji uměl. Bál se, jestli si Lian neublížil.

„Je mi skvěle," odpověděl.

„V tom případě si myslím, že bysme měli zajít na nákupy. Potřebuješ mít nějaké vlastní oblečení."

Lian nic nenamítal, a tak se vydali do centra města. Od Aydenova bytu to bylo jen kousíček. Vlastně bydlel téměř v centru, jen pár ulic od místa, kde stála hromada obchodů.

Ayden ho zavedl do toho, kde často nakupoval oblečení i sám pro sebe, a gestem ruky obsáhl celý prostor obchodu. „Vyber si, co chceš," pobídl Liana.

Mladík mu věnoval nedůvěřivý pohled, a tak Ayden dodal: „Myslím to vážně, vezmi si cokoli. A nebuď skromný, zaplatím všechno. Hlavně ať toho máš dost."

Sice zde nebylo moc lidí, ale Ayden se i tak držel Lianovi nablízku, zatímco se procházel po obchodě a bral si všechno možné, co ho zaujalo. Už měl hromadu triček, několik košil, kalhoty, mikiny, zkrátka všechno, co by mohl potřebovat. Sice Aydenovi chvilku trvalo, než ho přesvědčil, že si toho vážně může vybrat kolik chce, ale nakonec se mu to povedlo.

Když toho měl Lian tolik, že už to sotva unesl, zastavil se na chvilku ve zkušební kabince, aby se ujistil, jestli mu některé kousky skutečně sedí. Ayden se posadil na židli venku a trpělivě na něj čekal.

Po nepříliš dlouhé době Lian vyšel ven a na sobě měl jedny z nových kalhot, které si vybral. Otočil se v nich před Aydenem a zeptal se: „Co na ně říkáš?"

Ayden se velmi snažil, aby se nic z toho, co při pohledu na Liana pocítil, nevydralo na povrch. Ty kalhoty byly hodně přiléhavé a dávaly tak dokonale vyniknout Lianově štíhlé postavě. A hlavně jeho zadku. Musel zahnat několik myšlenek, které se mu náhle vynořily v hlavě, aby dokázal zformulovat nějakou klidnou odpověď. Na jeho nemravné úvahy teď nebyl vhodný čas ani místo. Především teď chtěl zjistit, co Lian svou otázkou sleduje.

„Jsou pěkné," odpověděl. „Ale nemusíš se mě ptát, řekl jsem přece, že si můžeš koupit cokoli."

Lian se dnes už podruhé letmo usmál. „Jen jsem byl zvědavý, jestli se ti líbí." S těmi slovy zase zalezl do kabinky.

Ayden nehodlal měnit své rozhodnutí dovolit Lianovi koupit si, co bude chtít. Druhá otázka ovšem byla, jestli ho to nechá nosit ven. V takhle přiléhavých kalhotách by mohl na Liana dostat zálusk ledakdo a to si Ayden plánoval hlídat.

Celkově si bude muset shrnout pravidla, která bude chtít po Lianovi dodržovat, i když pochyboval, že jich bude potřebovat hodně. Lian už měl před ním pána, takže je nepochybně dobře vychovaný, což ubíralo Aydenovi část práce. I když pochyboval, že by ho vychovávali metodou cukru a biče. Spíš jenom biče.

Vždy měl silné ochranářské sklony. Často se přehouply až do majetnickosti, ale zjišťoval, že ohledně Liana zatím vítězí ta ochranářská stránka. Nehodlal připustit, aby mu bylo znovu ublíženo.

~°°°~

Po nákupech se ještě stavili pro jídlo, a potom zamířili domů. Jejich den probíhal klidně a Ayden se v jeho průběhu snažil shrnout si pravidla, která přednese Lianovi. Už když ho nechal bydlet ve svém bytě, ustanovil se Ayden Lianovým pánem, ale doteď to žádným skutkem neučinili oficiálním. Existovalo na to několik způsobů a vlastně nebyl žádný předepsaný. Šlo o dost individuální záležitost, ale zpravidla to zarnovalo sex. Vzhledem k tomu, co měl Lian za sebou a co mu Ayden slíbil, se rozhodl, že zatím postačí, když mu řekne pravidla.

U večeře to navrhl: „Když už je ti líp, zlato, myslím, že bysme se měli dát dohromady trochu oficiálněji."

Neuniklo mu, jak se Lian okamžitě zarazil, a tak rychle dodal: „Nechci po tobě nic fyzickýho. Jen si popovídáme, řeknu ti svoje pravidla."

„Dobře," přikývl.

~°°°~

Když sklidili nádobí po večeři, Ayden odešel do obýváku a řekl Lianovi, ať se k němu potom připojí. Udělal to, a když vešel, Ayden už seděl na pohovce.

Ukázal si k nohám se slovy: „Klekni si."

Sice váhavě, ale poslechl. Věděl, že by bylo nepřijatelné nesplnit pánův rozkaz. Doufal, že Ayden dostojí svému slovu a nebude ho k ničemu nutit.

„Udělej si pohodlí, zlato," pobídl ho. „Jen si popovídáme."

Lian se posadil na paty, díval se na Aydena a čekal, co mu řekne.

„Tak tedy moje pravidla," začal Ayden ne tak jistě jako obvykle. „Zítra už budu muset jít do práce, takže tady budeš sám. V bytě můžeš všude, to už víš. Budeš moct chodit ven, ale zítra ještě ne. Nechci tě tu držet, ale kdykoli někam půjdeš, budu chtít vědět, kde jsi, takže ti nejdřív seženu mobil."

Lian poslušně přikývl. Tahle pravidla se mu líbila. Sám mohl obvykle ven jen zřídkakdy.

„Když tady budeš sám, chci abys nikomu neotvíral. Jestli mi budou něco chtít, zkrátka se vrátí až přijdu domů. Nechci, abys byl s někým neznámým beze mě, dobře?"

„Ano, pane," přikývl Lian. Tohle pravidlo měl skoro každý. Pánové většinou nechtěli, aby se jejich společníci s někým stýkali bez dozoru.

Aydenova ruka si našla cestu do jeho vlasů a jemně se mu jimi probíral, když pokračoval. Nebylo to nepříjemné. Lian naopak zjistil, že ho pánův dotek uklidňuje.

„Věřím, že mě budeš poslouchat. Nebudu tě za nic trestat, zlato, nechci ti ničím ubližovat. Když něco nebudeš chtít, prostě mi to řekneš, jasné? Řekneš, ať přestanu a já přestanu, dobře, zlato?"

Lian si nikdy nemyslel, že podobná slova od nějakého pána kdy uslyší. Sice už mu Ayden jednou řekl, že nebude dělat nic proti jeho vůli, ale teď když to říkal takhle, to Liana opět udivilo. Ayden mu jako pán mohl přikázat cokoli a Lian by musel poslechnout, ale on mu místo toho nabízel možnost volby.

Přikývl v odpověď na Aydenovu otázku, ale potom ho zaujala ruka, kterou měl jeho pán položenou na stehně. Zdobilo ji několik prstenů a Lian naprosto bezmyšlenkovitě natáhl svou ruku, aby se jí dotknul. Pohladil její hřbet, a pak si pánovu ruku nadzvedl blíž k sobě. Teprve tehdy ho napadlo zvednout pohled k Aydenovi a bál se, že v jeho obličeji zachytí vztek, ale nic takového se nestalo. Ayden ho sledoval se zaujetí.

Ani slovem ho nezarazil, a proto se Lian odhodlal zvednout si jeho ruku k ústům. Jemně mu políbil konečky prstů a žasl nad tím, jak je Aydenova kůže hebká. Pokračoval postupně výš, rty se otřel i o hladký kov jednoho z prstenů, pak zlíbal hřbet Aydenovy ruky a zarazil se u jeho zápěstí. Střelil rychlým pohledem nahoru, a když zjistil, že Aydenovy oči jsou spokojeně přivřené, jemně mu obrátil ruku a políbil ho na vnitřní stranu zápěstí.

Opatrně položil Aydenovu ruku zpátky a zjistil, že celou dobu dýchal zrychleně. Sám pořádně netušil, co ho to popadlo. Už dlouho necítil tak silnou potřebu se někoho dotknout. Aydenova slova ho příjemně překvapila a on mu chtěl dát najevo vděk. Měl jen omezené možnosti, co mohl nabídnout na oplátku. Kdyby to šlo, už by svému pánovi nabídl víc, ale ještě nemohl. Ještě nemohl a ještě ani nechtěl. Musel si být Aydenem jistý.

Byl to velice přitažlivý muž, to pochopitelně. Krátké černé vlasy, pečlivě upravené, tmavé oči a ostré rysy tváře, které jen podtrhovaly jeho autoritu. Určitě byl Lianův typ. Pokud dostojí svým slovům, pokud se skutečně ukáže, že je jiný, Lian zapracuje na tom, aby mu byl jednoho dne schopný dát všechno.

„Co to mělo znamenat?" zeptal se Ayden, ale nezněl naštvaně. Pouze překvapeně.

„To byl můj způsob, jak ti poděkovat," odvětil Lian a maličko sklopil pohled. „Budu s tebou žít moc rád, pane."

Ayden mu opatrně nadzvedl bradu a donutil tak Liana, aby se mu podíval do očí. Chvíli si ho jen prohlížel, a pak z jeho úst opět vyšla slova, která Lian vůbec nečekal: „Jsi krásný."