His Master ✓

24. kapitola

Později toho dne Ayden popíjel kávu v obýváku a se spokojeným úsměvem poslouchal tekoucí vodu z horní koupelny. Lian si musel dát ještě jednu sprchu bez něj, protože kdyby šli spolu, pravděpodobně by zase sklouzli k něčemu docela jinému než sprchování.

Myslel, že si u kávy po náročném dni trochu oddychne, ale nemohl přestat přemýšlet nad tím, jak se mohl Weber dozvědět o místě jeho bydliště. Všem svým přátelům stoprocentně věřil. Ti by nikdy úplně neznámému a ne právě přívětivě působícímu muži neřekli jeho adresu. Byl tu však jeden rodinný příslušník, o kterém to samé říct nemohl.

Z přemýšlení ho vytrhlo zavibrování jeho mobilu, a když se na něj Ayden podíval, všiml si pěti nepřijatých hovorů od Daniela. Vytočil jeho číslo a rovnou se připravil na jeho vyčítavý tón.

„Aydene, seš hluchej nebo co? Volal jsem ti pětkrát," ozvalo se z druhé strany přesně jak Ayden předpokládal.

„Promiň, byl jsem zaneprázdněný," odvětil. V tom momentě vešel do místnosti Lian, lehce ho políbil na tvář, lehl si k němu na pohovku a hlavu mu položil do klína.

„Jo, Lian je v pohodě," odpovídal Ayden na dotaz Daniela a pohladil zmiňovaného ve vlasech. „Dobře, uvidíme se zítra. Ahoj."

Lian ho chytil za ruku a jeho hlazení ho nutilo se usmívat, což Aydena uklidnilo. Trochu se obával, že to pokazil, když se předtím v koupelně nechal unést a byl k Lianovi drsnější, ale nezdálo se, že by ho vyděsil. Navíc se mu to vzápětí snažil ze všech sil vynahradit, když se o něj důkladně postaral v ložnici, a zdálo se, že jeho snaha byla úspěšná.

„Jdeš zítra do práce?" zeptal se Lian a tázavě k němu vzhlédl.

Ayden přikývl. „Jako obvykle. Proč se ptáš?"

Vypadalo to, že váhá, co mu má říct. Nakonec zvedl hlavu z jeho klína, posadil se vedle Aydena a tiše řekl: „Nechci tady zůstat sám."

Ovšem, to mu přece mohlo dojít. Taky nebyl nadšený myšlenkou, že ho tu má nechat, ale bohužel neměl na výběr. „Já tě chápu, zlato, ale zítra do práce vážně musím. Podívej, když budou vchodové dveře i byt zamčené, tak se sem Weber nedostane, to ti slibuju. A budu se snažit přijít, co nejdřív to půjde."

Liana to zřejmě nijak neuklidnilo. Zavrtěl hlavou. „To nezvládnu. Nemůžeš mě vzít do práce s sebou?" zeptal se s jiskřičkami naděje v očích.

Ayden si povzdechl, opatrně vzal jeho bradu mezi palec a ukazováček a donutil ho podívat se na něj. „To nejde, zlatíčko. Na zasedání rady zkrátka společníci nechodí."

Přikývl, ale Aydenovi se zdálo, že bojuje se slzami.

„Zvládneš to," šeptl mu ještě jedno ujištění a opatrně ho políbil na rty. „Slíbil jsem přece, že se sem nedostane. Nikdy bych ho nenechal, aby ti ublížil."

„Já vím," odpověděl, ale přesto se nezdálo, že by se mu ulevilo. Po zbytek dne toho moc nenamluvil a vůbec nic ho nedokázalo nadchnout.

~°°°~

Večer Lian usnul v jeho objetí, a tak si Ayden myslel, že už je všechno v pořádku. Sám se cítil trochu nervózní, ale neustále si připomínal, že to bude skutečně jen jeden den a Lianovi se nemůže nic stát. Přes víkend plánoval vymyslet, jak se Webera zbavit, aby se už Lian nemusel sám bát.

Protože přemýšlel nad tím vším, chvíli mu trvalo, než usnul. Když se tak konečně stalo, během chvilky ho cosi vzbudilo. Nepříjemný pocit, že se mu z náručí vytratilo to uklidňující teplo, které do teď vnímal.