His Master ✓

14. kapitola

Ayden se dnes vracel z práce brzy, protože odpolední jednání bylo nečekaně krátké. Vlastně nepřišel moc dlouho po poledni. Myslel si, jak Liana překvapí, a potom se možná budou moct společně něčemu věnovat, ale když vstoupil dovnitř, nikdo mu nepřišel naproti. Udivilo ho to, ale nejspíš to bylo normální, když ho jeho společník nečekal. Rozhodl se ho tedy najít.

Došel sotva do obýváku, když uslyšel na schodech kroky. Lian přišel k němu na tváři překvapený výraz.„Nečekal jsem tě tak brzy," vyslovil.

„Šlo to dnes snadněji, než jsem čekal," odpověděl Ayden. „Tak co jsi dneska dělal?"

„Nic moc," odpověděl vyhýbavě.

Něco se na něm dnes Aydenovi nezdálo. Připadal mu celý nějak zvláštní. Sklápěl pohled, nervózně si proplétal prsty do sebe a šel trochu shrbeně. Působil, jako by ho někdo nakopnul.

„Co se stalo, zlato?" zeptal se Ayden a udělal k němu dva kroky blíž, aby si byli na dosah.

Lian se mu odmítal podívat do očí. „To nic," zalhal zcela průhledně.

Ayden si povzdechl a jemně ho chytil za ruku. Viděl, že mu něco dělá starosti. Teď když stál u něj blíž, si všiml, jak trhaně dýchá, a napadlo ho, jestli před chvílí neplakal. „Víš, že mi můžeš říct cokoli," pobízel ho. „Co tě trápí, zlatíčko?"

Mlčel a Ayden si myslel, že z něj tentokrát skutečně nic nedostane, ale pak se mu Lian vrhnul do náručí. Obmotal mu ruce okolo pasu a hlavu si položil na Aydenovo rameno. Neplakal, jenom tam stál a pevně se ho držel.

„Jsem tady," ujistil ho Ayden a oplatil mu pevné objetí. „Nedovolím nikomu, aby ti ublížil. Mám tě, zlato. Držím tě," šeptal mu a rukama ho pomalu hladil po zádech.

Netušil, co se stalo. Co jeho drahého tolik rozrušilo. Ale pokud je tohle to, co teď potřebuje, byl odhodlaný držet ho třeba hodiny. Cítil, jak mu vzadu zatíná prsty do košile ve snaze natisknout se co nejblíž, a jeho zrychlené oddechování, jež šimralo Aydena na krku, naznačovalo, že skutečně bojuje se slzami.

„Plač, jestli ti to uleví," šeptl mu.

Lian zavrtěl hlavou a po malé chvilce se z objetí odtáhl. „Už ne, bolí mě hlava," zamumlal.

„Tak si sedni, přinesu ti vodu," nabídl Ayden. Opouštěl ho trochu zdráhavě, ale v kuchyni rychle natočil skleničku vody a vrátil se zpátky.

Lian se skutečně posadil na pohovku, přesně tak, jak mu řekl, a když mu Ayden podával vodu, jen tiše poděkoval. Ayden usedl vedle něj, znovu ho chytil za ruku, ale tentokrát mlčel. Potřeboval hlavně, aby se Lian dal do pořádku. Teprve pak si možná budou moci promluvit.

„Vzpomněl jsem si na svoje bývalé pány," řekl tiše. „Na to, co se mnou dělali."

„Chceš mi něco z toho říct?" zeptal se Ayden. „Možná se ti uleví."

„Většina z nich byla prostě přísná. Vyžadovali poslušnost, a když měli špatnou náladu nebo se opili, byli zlí, ale jeden z nich byl hotovej sadista," řekl Lian a Aydenovi se nelíbilo už jen to, s jakou prázdnotou v hlase to povídá. „Měl to rád drsný. Vlastně to asi ani jinak neuměl. Svazoval mě, mlátil a takový blbosti," povzdechl si. „Já na tyhle věci nejsem. Bolelo to, ale ještě se to dalo přežít. Daleko horší bylo, jak rád si hrál s nožema. To už nemělo ani nic společnýho se sexem, já se prostě bál, že mě zabije. Svázal mě tak, že jsem se nemohl pohnout, a pak si mě s těma nožema řezal, jak chtěl. Nikdy se mě asi doopravdy zabít nesnažil, byly to vždycky jen škrábance, ale uměl zařídit, aby bolely."