His Master ✓

9. kapitola

Když vyprovodili obě ženy z bytu, vyšli spolu Lian s Aydenem na balkon. Ještě odtamtud zahlédli, jak Prim s Andromedou mizí do jedné z ulic, ale tomu Ayden zrovna příliš pozornosti nevěnoval. Opatrně objal Liana okolo pasu, přitáhl ho k sobě blíž a šeptl mu: „Vidíš, jak jsi to zvládl."

„Nebylo to tak těžké, jak jsem čekal," odvětil a k Aydenovu překvapení mladík položil svou ruku na tu jeho, aby ji udržel na místě. „Nemyslel jsem, že budou tak milé."

Ayden se pousmál. „Co pěkného ti Andromeda pověděla?"

„Mluvila o tobě," vydechl a Ayden ve svém hlase ani nepotřeboval hrát překvapení.

„Opravdu?"

Lian přikývl a Ayden mu stále držel ruku okolo pasu, když se vrátili dovnitř. „Jen samé pěkné věci. Říkala, že nikdy nedovolíš, aby mi ublížili znovu."

„To má pravdu," potvrdil a pustil Liana, aby se mu mohl zadívat do očí. „Jsi můj, budu si tě chránit. Nikdo cizí se tě ani nedotkne." Samotného ho překvapil ten tón, jakým se podbarvil jeho hlas. Mělo to být jen ujištění, ale jakmile ho vyslovil, došlo mu, jak znělo majetnicky. Avšak byla to pravda, Lian patřil jemu. A soudě podle mladíkova malého úsměvu, jemu ta majetnickost nevadila.

Jak rychle se jeho úsměv objevil, tak rychle se ovšem zase rozplynul a Lian sklopil pohled. „Když se tě teď na něco zeptám, odpovíš mi upřímně?"

Aydena zarazil ten smutek v jeho hlase, ale odpověděl bez zaváhání. „Samozřejmě."

„Vadí ti, že jsem s tebou ještě nespal?"

Odpověď na tuhle otázku Liana zcela zjevně už nějakou chvíli trápila, to Ayden viděl. Pořád před ním stál se sklopeným pohledem a tvářil se tak zničeně, že si Ayden nebyl jistý, jestli se nerozpláče. Okamžitě překonal vzdálenost mezi nimi a jemně sevřel Lianovy ruce do těch svých. „Nevadí mi to, Liane," ujistil ho. „Už jsem ti přece několikrát říkal, že mi to nevadí. Vyspím se s tebou až to budeš chtít, až na to budeš připravený."

Myslel, že tahle odpověď mladíka uspokojí, ale udělala přesný opak. Vytrhl se mu a vyhrkl: „Ne, tohle není ta odpověď, kterou jsem po tobě chtěl! Není to pravda. Cítil jsem z tebe, že to chceš, několikrát, když jsme byli spolu. Víš, že to můžu cítit. Ale tvrdíš mi, jak ti nevadí, že jsem se s tebou nevyspal, takže jsem ten problém já?! Jde o to, že se nechceš vyspat s někým, na kom se už vystřídalo dvacet chlapů?!"

Ayden zůstal stát na místě, pozoroval Liana a chtěl mu něco říct, ale jakmile otevřel ústa, nevyšla z nich jediná hláska. Samozřejmě, že věděl, že Lian může cítit jeho vzrušení. Všichni společníci na tohle byli citlivý, ale myslel, jak Liana ohromí tím, že se ovládá. Ani ve snu by ho nenapadlo, že si jeho projevenou sebekontrolu vyloží jako odpor vůči němu.

„Zlato, víš, že tohle není pravda," vyšlo z něj konečně a znovu se pokusil Liana chytit za ruku.

„Nesahej na mě!" vykřikl a odstoupil o krok dozadu.

Ayden poslechl a zůstal stát jako opařený, protože takovým tónem si s ním dlouho nikdo promluvit nedovolil. Neměl to však Lianovi za zlé, viděl, že se potýká se silnými emocemi. Podíval se mu do očí a hlesl: „Omlouvám se."

Z Lianových očí se vyřinuly slzy a najednou se vrhl do Aydenovy náruče. Vzlykal mu na rameni a přitom mluvil: „Promiň, to já se omlouvám. Nechtěl... nechtěl jsem s tebou takhle mluvit, vím, že... že toho pro mě děláš hodně."

„Ššš, to nic," uklidňoval ho a začal Liana jemně hladit po zádech. Chápal, že je toho na něj nejspíš moc. „Nezlobím se," ujistil ho, zvedl si Liana do náruče a pomalu ho nesl k pohovce. „Jen klid."