His Master ✓

18. kapitola

Než přišel Ayden z práce, Lian v bytě celkem panikařil. Snažil se nachystat na jejich společnou večeři, ale nic co udělal, se mu nezdálo správně. Košili už si převlékl třikrát; ta první vypadala pomačkaná, druhá byla modrá, což mu nepřipadalo jako vhodná barva, a ta třetí byla zkrátka divná. Nakonec skončil u obyčejné bílé košile, která sice nebyla nic extra, ale usmyslil si, že na večeři s jeho pánem to stačí.

Aspoň kalhoty tak dlouho nevybíral. Vzal si na sebe černé džíny, se kterými se zpočátku spokojil, ale čím déle přecházel po bytě a přemýšlel, tím spíš začínal uvažovat o tom, jestli nebudou působit moc neslušně. Ayden mu vlastně ani neřekl, do jaké restaurace to půjdou, ale předpokládal něco nóbl. Protože tímhle stylem by se ale nejspíš nikdy nevypravil, nakonec si zakázal se znovu převlékat. Prostě půjde v tomhle a hotovo.

Samozřejmě Ayden mu to oblečení bude muset ještě schválit. Záleželo totiž čistě na něm, v čem svého společníka nechá jít ven. Lian před ním ale nechtěl vypadat jako někdo, kdo se neumí správně obléct, proto na svém vzhledu tolik pracoval.

Navoněl se, učesal si vlasy a na košili si rozepnul první knoflík, aby byl alespoň částečně vidět zlatý řetízek od Aydena. Byla to jediná taková ozdoba, kterou měl, a už v momentě, kdy ho dostal, se rozhodl ho nikdy nesundat.

Když byl se svým odrazem v zrcadle konečně spokojený, posadil se do obýváku na pohovku a netrpělivě očekával Aydena.

Přišel během několika minut, a jakmile spatřil Liana, usmál se. „Už jsi nachystaný," podotkl.

„Nechtěl jsem potom zdržovat." Postavil se a otočil se kolem dokola. „Co myslíš? Můžu jít takhle?"

Ayden si ho důkladně obhlédl a přikývnutím jeho volbu schválil. „Můžeš, zlato. Ale ještě musíš počkat na mě, taky se potřebuju převléknout."

Lian začal znovu bezcílně přecházet po místnosti, zatímco Ayden odešel nahoru, aby se nachystal. Když se vrátil, působil ještě elegantněji než obvykle. Na sobě měl tmavou košili a kalhoty s ozdobným páskem, které poměrně úzce obepínaly jeho postavu, a usmíval se od ucha k uchu.

„Sluší ti to," podotkl okamžitě Lian.

„Děkuju, zlato," odpověděl a vyrazil na chodbu. „Tak pojď, už bysme měli jít."

Jakmile spolu vyšli před dům, Lian už se nedokázal ubránit dalším otázkám. „Kam přesně to jdeme?" vyzvídal.

„Do jedné luxusnější restaurace," odvětil Ayden. „Je to kousek cesty, ale není to úplně daleko, tak jsem myslel, že se projdeme." S okouzlujícím úsměvem nabídl Lianovi rámě a mladík jej přijal.

„Ještě nikdy se ke mně nikdo takhle nechoval," přiznal Lian a krátce přitom pohlédl na svého pána. Skutečně k němu jeho předchozí vlastníci nikdy nebyli takhle laskaví. Ani ve snech si nikdy nepředstavoval, že bude jednou kráčet po boku svého pána, zavěšený do jeho rámě naprosto bez obav. Nikdy si nemyslel, že se k němu někdo bude chovat způsobem, který dával najevo, že mu na něm opravdu záleží.

Ayden krátce přitiskl svou ruku na jeho. „Tak já ti ukážu, jak hezky se může pán starat o svého společníka, chceš?"

„To bych rád," odpověděl s úsměvem.

Kráčeli dál a po chvíli se z rušných ulic města dostali do menšího parku. Sice tudy pouze procházeli, ale přesto měl Lian pocit, že jsou tady jaksi cíleně. Rozhlédl se kolem a pohledem se na moment zastavil na noční obloze. Ve velkoměstě jako bylo tohle jste kvůli všudypřítomnému světlu lamp a billboardů mohli hvězdy spatřit jen zřídka, ale právě dnes díky jasné obloze byla ta šťastná noc.