Trosečníci [SasuNaru] ✓

11. Tak tohle mi neuvěříš

Plavovlasý sedmnáctiletý mladík se už několik desítek minut jako tělo bez duše ploužil po pláži a v záři zapadajícího slunce se snažil dokodrcat na nějaké místo, kde by snad mohl najít alespoň malou stopu po civilizaci, nějakých lidech, kteří by mu mohli pomoct. Samozřejmě doufal v nějakou větší kolonii, pobřežní hlídku nebo třeba letovisko, ale čím více času ubíhalo a čím víc a víc se bořil do pomalu chladnoucího písku, tím ochotnější byl i k dalším variantám. Úplně by mu stačilo zjistit, že se nějakým nedopatřením dostal na ostrov s domorodci, kteří sice k cizincům nebyli zrovna dvakrát přátelští, ale ve většině případů se u nich jednou za čas objevili nějací výzkumníci, kteří se snažili pochopit jejich kulturu, či s nimi už dlouhá léta úzce spolupracovali a vozili jim léky a další potřebné vybavení k přežití.

Naruto se kousl do rtu a vyčerpaně se donutil udělat další krok. Jen doufal, že by se svým štěstím nenarazil třeba na skupinku kanibalů, jelikož vzhledem k tomu, jak moc se mu v poslední době dařilo, by se tomu popravdě ani nedivil.

Na moment se zastavil a rozhlédl se kolem sebe, aby se pokusil nalézt alespoň nějaký záchytný bod. Jak se ale točil kolem dokola a zrak mu přejížděl přes hustý les, který s ubývajícím denním světlem začínal působit poměrně strašidelně, přes písek na zemi a rozvlněné, tmavě modré moře, cítil se stále více bezradněji. Dlouhými prsty si vjel do vlasů a pokusil se, se uklidnit, ale pravdou bylo, že čím více se nebe za vysokými stromy barvilo do ruda, tím, víc mu bušilo srdce a tím větší měl strach. Až doposud si všechny okolnosti neuvědomoval, nebo možná ani uvědomovat nechtěl, ale popravdě nyní, když hrozilo, že bude muset blížící se noc strávit úplně sám na nejspíš nebezpečném a zcela opuštěném ostrově, začínalo se mu dělat kapánek nevolno.

Rázem mu na mysl vytanuly všechny ty filmy a seriály které viděl, knihy, jež četl, ať se jednalo o Robinsona, Trosečníka, americkou televizní show Survivor, či dokonce i Jurský park, který se odehrával na ostrově. Moc dobře věděl, že byl holý nesmysl, aby mu pod nohama začali pobíhat malí dinosauři a aby o sekundu později mezi stromy vykoukl Tyrannosaurus, ale začínal být už tak paranoidní, že by se v podstatě nedivil už vůbec ničemu.

Zhluboka si povzdechl a zamáčkl slzy, které se mu draly do očí. Bosky znovu vyrazil na cestu, jednu z bot, která mu ještě zůstala, měl tkaničkami zavázanou kolem krku, doufaje, že se na něj třeba přece jen nakonec usměje štěstí a že nalezne i tu druhou. Na moment zavřel oči a silně stiskl víčka, pokusil se zapomenout na vlastní útrapy a snažil se myslet na jiné věci, na své kamarády a třídního učitele Hatake Kakashiho, kteří zůstali na lodi.

Uzumaki nevěděl, co se s lodí stalo, ale moc dobře si pamatoval, že podle Uchihových slov byl holý nesmysl, aby jachta do něčeho narazila, když pod nimi byla taková hloubka. Zatímco pokračoval dál a dál a holé, nahé nohy a prsty mu omývaly vody chladivého oceánu, myslel na své přátele a na to, co se stalo. I když na černovláska nikdy nedal a snažil se, dělat a myslet si pravý opak toho, co on, tentokrát vážně doufal, že měl pravdu. Protože pokud by vážně do něčeho nabourali, byla zde dost velká pravděpodobnost, že to byla jeho zkurvená vina. Ne Sasukeho, ale jeho. A to bylo něco, s čím by asi po zbytek života žít nedokázal. Proto si velice přál a doufal v to, že ta strašlivá rána a otřesy, které slyšely, byl jenom nějaký omyl a že všichni ostatní byli v pořádku, živí a zdraví, a že po nich už vyhlásili pátrání.

Nich.

Množné číslo mu stále více připomínalo, že do tohohle průseru se nedostal úplně sám a že Sasuke byl bůhví kde. I když si kolikrát přál, aby se tomu zmetkovi stalo něco ošklivého, aby se mu mohl z dálky smát, nikdy to ve skutečnosti nemyslel úplně vážně. Jednalo se o čirou rivalitu způsobenou tím, co o něm starší mladík tenkrát řekl a jak tím sabotoval první rande, na které se tenkrát velice těšil. I když ho od té doby kvůli tomu už nemohl vystát, rozhodně mu nedělala dobře představa, že by jeho mrtvé tělo mělo utopené plavat na hladině, kde by jej měly okusovat ryby, nebo třeba žraloci.

Stačilo, aby si něco takového vybavil, aby se mu roztřásla kolena a začalo se mu dělat špatně. Přece jenom k němu tenkrát začínal cítit něco silnějšího, než bylo pouhé přátelství. A na takové city člověk nezapomněl nikdy. A bylo úplně jedno, jak moc druhého nenáviděl, nebo jak se o to snažil. Silně se kousl do vnitřku tváře a stiskl ruce v pěst, aby zabránil začínajícímu hysterickému záchvatu, který si pomalu začal prorážet cestu jeho nitrem.

Znovu otevřel víčka, aby se zaměřil na něco jiného, když se zarazil a stanul na místě. Asi půl kilometru před ním ležela na pláži jakási zvláštní hrouda čehosi. Chvíli to zkoumal očima, než se naprosto spontánně a bez rozmyslu rozběhl přímo k objektu.

Nohy se mu bořily do mokrého písku a běh mu tak znesnadňovaly, ale bylo mu to jedno. I přes plíce, které ho začaly brzy pálit a přes neuvěřitelnou žízeň pokračoval dál, seč mu síly stačily. Už po několika desítkách metrů, co se začal k cíli přibližovat, si všiml, že se jedná o záchranný člun a srdce se mu ještě více rozbušilo, děkuje v tu chvíli všem možným i nemožným bohům za to, že výjimečně při první a také jediné třídnické hodině při nalodění dával pozor. Nyní tedy věděl, že v každém člunu byl batoh se základním vybavením.

Až v ten moment si uvědomil, jak moc vyprahlé má rty, jak šílenou má žízeň! Ze strachu z neznámého se neopovážil vstoupit do džungle a hledat vodu, nebo nějaký pramen, z něhož by mohl tuto nejzákladnější lidskou potřebu utišit, ale teď... teď měl naději, že by tady přece jenom žízní chcípnout nemusel!

Ještě přidal na rychlosti a v okamžiku, kdy konečně doběhl na místo asi deset metrů od objektu, prudce zastavil, div se nepřerazil. Námahou se opřel o kolena a zhluboka dýchal, aby popadl dech, než se konečně postavil a zadíval se na člun před sebou. Na první pohled nevypadal poničeně, což mu životodárný orgán ještě o něco víc rozbušilo. Přece jenom, kdyby mu nic nebylo, určitě by se mu hodil, i kdyby se mělo jednat jen o provizorní přístřešek na dnešní noc.

Rozhodně kývl hlavou a konečně se odhodlal zdolat i těch posledních pár metrů, co ho od té nafukovací kocábky dělilo. Celou tu dobu, krok za krokem, se modlil, aby v něm opravdu našel batoh první pomoci, avšak když došel až k němu, šokovaně se zarazil na místě.

Přímo před ním, uvnitř člunku, ležela jeho věčná a otravná nemesis, Uchiha Sasuke, očividně v hlubokém spánku či v bezvědomí. Na od sluníčka spáleném obličeji měl zaschlou cestičku krve z tržné rány na hlavě a vůbec nevěděl o světě.

Nikdy dřív ho neviděl raději!

Srdce se mu opět zběsile rozbušilo, tlak mu vylétl snad na dvě stě tepů za minutu, rychle vyrazil, vlezl dovnitř, zasedl toho černovlasého parchanta a vrazil mu pěknou facku.

"Prober se, ttebayo! Notak, dělej ty zbohatlickej hajzlíku, vstávat, vstávat!" ječel jak na lesi.

Druhý chlapec jen zkřivil tvář, něco zamručel a vyrazil rukou do vzduchu, aby toho vetřelce, který ho se snažil probrat, odehnal, ale k ničemu mu to nebylo.

Po několika minutách plných skučení, nadávek a dalších dvaceti facek a pohlavků konečně otevřel oči a zmateně zamrkal.

"C-co? K-kde?-"

Uzumakiho ústa se roztáhla do pološíleného, vysíračského úsměvu a hlasitě, skoro hystericky, se rozesmál.

"Tak tohle mi neuvěříš, ttebayo!"

Krásnou neděli!

Naruto se skoro hodinu, během níž slunce začalo zapadat, ploužil po pláži a snažil se najít alespoň nějakou civilizaci, někoho, kdo by mu mohl pomoct a přitom myslel na všechny ty, které za sebou na lodi zanechal.

Avšak místo pomoci našel toho, do kterého před třemi dlouhými lety začínal být zamilovaný, než se všechno pokazilo. Jak bude Sasuke reagovat na to, co se stalo? A jaká bude jejich první noc na ostrově?

Dokáží spolupracovat, nebo jim hrozí jeden velký malér?

Moc děkuji za komentáře a hvězdičky u minulé kapitoly :3

Uvidíme se ve středu :3

Vaše Majo