Trosečníci [SasuNaru] ✓

12. Navrhuju příměří

Přibližně o půl hodiny později, v okamžiku, kdy se již na obloze tvořily červánky hrající hřejivými barvami, seděli oba mladíci na sypkém, pomalu chladnoucím písku přesně naproti sobě v tureckém sedu a mlčky se utápěli ve vlastních myšlenkách. Černovlasý chlapec měl ruce složené v klidu v klíně a snažil se pochopit význam toho, co mu jeho spolužák před malou chvílí s pološíleným úsměvem ve tváři řekl, kdežto Naruto si v sypkém písku kreslil různě velká kolečka a čekal na jistě hysterickou reakci svojí nemesis, která ale bůhví z jakého důvodu stále nepřicházela.

"Takže," promluvil po dlouhé chvíli ticha, natáhl ruku a prsty si promnul poraněné čelo, které ještě stále neměl příležitost omýt a ošetřit, nepříjemně sebou nad tou bolestí škubl, a konečně zvedl zrak, aby si dle výrazu druhého mladíka ověřil, zda si z něj jenom nedělá srandu, "mi chceš říct, že jsme tady jenom my dva a že loď je pryč. Fuč, někde v háji."

Plavovlasý tiše kývl a pokrčil rameny.

"A jak jsme se sem jako dostali?" nechápal Sasuke a měl co dělat, aby okamžitě nezahodil svou ledovou masku a nezačal po pláži se zdviženýma rukama do vzduchu bláznivě a s křikem pobíhat jako nějaký šílenec.

Nasucho polkl, když se rychle podíval na nebe a otřásl se nad představou, že velice brzy přijde temná, hluboká noc, plná hrůz a nebezpečí. A vzhledem k tomu, že měsíc byl akorát v novu, nemohli se spolehnout na to, že by jim snad jako ztraceným poutníkům svítil na cestu. Jediné, v co se mohli modlit, bylo, aby alespoň na obloze zářily hvězdy. Někomu jinému, možná nějakému dobrodruhovi, by takový zážitek mohl připadat až neskutečně romantický, ale jemu... Do prdele vždyť tady byl s Uzumakim!

Byli v hajzlu. Absolutně. A pokud se jim nějakým zázrakem podaří přežít do rána, určitě se zabijou navzájem, tím si byl jistý. A jestli ho nějakým zvláštním způsobem přes noc nic nesežere a nezabije ho Uzumaki úderem klacku nebo kamene do hlavy, nejspíš tu skape na nějakou ze svých alergií. Tak a bylo to tady. Jeho osud byl zpečetěn!

"Ty si to nepamatuješ?" nakrčil zvědavě obočí Naruto a natáhl nohy, které ho z té polohy začínaly dost bolet. Rychle se natáhl k záchrannému batohu, vyndal z něj malou pět lahev s vodou a několika krátkými doušky se napil. Vody bylo málo, v brašně nalezli jenom tři lahvičky a jednu už měli úplně vypitou, jakou žízeň z toho celodenního ležení na sluníčku v bezvědomí měli. Několikrát se nalokal, než ji pečlivě, aby se nevylila, zašrouboval a zamračil se.

"Poslední, co vím, že jsem vylezl z kapitánovy kajuty. A pak... Upadl jsem a od té doby mám okno."

Blondýn se zakabonil ještě víc. Silně stiskl ruce v pěst a potlačil touhu, prozradit, že ho možná (ale opravdu jen možná) trochu vyprovokoval a místo toho řekl: "Úplně ti hráblo! Zešílel jsi, vyrazil jsi k záchranným člunům a chtěl jsi zdrhnout. A když jsem tě chtěl zastavit, prostě jsi mě strhnul s sebou!"

Sasuke několikrát zamrkal. "Hele Uzumaki, sice si to nepamatuju, ale nejsem debil. Ať se stalo cokoliv, takhle to určitě nebylo."

Mladší se urychleně postavil a vztekle zavrčel: "Takže si jako vymejšlím, to tím chceš říct, hm?!"

Druhý si povzdechl a jen zavrtěl hlavou. "Ne. Chci tím říct, že jsme v pěkným průseru a že zrovna teď bysme se měli soustředit trochu na jiný věci, než na naše spory."

"A na co jako?!" vyštěkl a varovně zvedl pěst do vzduchu.

"Třeba na to, abysme přežili noc a neskapali? Abysme našli k jídlu něco jiného, než jsou ty proteinový tyčinky v batohu a víc vody, ať tu nechcípneme do pár dní žízní?!"

Blonďák se již trochu klidněji znovu posadil.

"Myslíš, že tu budeme delší dobu? S-snad po nás pátrají a snad nás co nejdřív najdou!" vykoktal Naruto.

"Nehraj si na blbýho. Loď měla poruchu, ti budou mít co dělat sami se sebou. Bůhví, jestli už dávno nešli ke dnu. A my? Moc dobře jsem si všiml, že několik set mil před námi byly v dáli ostrovy. Musíme být na jednom z nich."

"To je nesmysl, to je moc daleko."

"Byla obrovská bouře a velký vlny, těžko říct, jak daleko jsme se mohli dostat. Dobře, možná to nebylo stovky mil, ale jsme kurevsky daleko od místa, kde jsme spadli do vody. A to prostě není dobrý!" zvýšil hlas a měl sto chutí, začít se mlátit kamenem do hlavy. Moc dobře si pamatoval, jak ještě před několika desítkami hodin, možná před několika dny, bůhví, kolik času od té doby uběhlo, stál na přídi a hleděl na vzdálené ostrůvky před sebou, přemítaje, jak krásné by bylo, kdyby na jednom z nich mohl být a odpočívat, takhle krásně daleko od civilizace.

A teď? Radši by si na pinďoura za klepeto pověsil mořského kraba, než aby tady musel být s Uzumakim!

"Co... co teda navrhuješ?" zeptal se najednou o poznání klidnější modrooký a pořádně se uvelebil v písku. Ne, že by to snad někdy hodlal přiznat nahlas, ale v okamžiku, kdy zjistil, že se ten tmavovlasej zmetek neutopil a nenechal ho na tomhle hrozném místě úplně samotného, dokázal o něco lépe dýchat než v momentě, kdy myslel, že je tu odkázán na milost a nemilost děsivé divočině. Přece jenom, ačkoliv se mu to nemyslelo zrovna nejsnadněji, byl Sasuke docela inteligentní a to se mu mohlo k přežití hodit.

Uchiha zostra vydechl. "Nevěřím tomu, že to řeknu, ale navrhuju příměří. Alespoň na dnešní večer. Těžko říct, co přinese zítřek a můžeme se tady klidně pozabíjet, ale dneska bych se pokusil spolu vycházet. A další dny se uvidí," řekl nakonec.

Zlatovlásek nad jeho odpovědí chvíli přemítal, než kývl hlavou.

"Fajn!" zamručel a podal mu ruku na znamení jejich nového paktu, "Beru."

Sasuke jeho nabízenou dlaň přijal, zlehka se dotkl jeho prstů, než ji stiskl a po několika sekundách s myšlenkou, že je plavovláskova pokožka až překvapivě jemná, je pustil.

***

Ještě několik minut tam spolu mlčky seděli, jen občas jeden z nich nadhodil nějaký nápad, co by mohli udělat jako první. Uzumakiho napadlo, že by nebylo na škodu, dojít do lesa pro nějaké dřevo, aby se alespoň trochu zahřáli, když měli v batohu zapalovač. Ne, že by v těch končinách byla úplná zima, přece jenom kousek od nich se rozkládala hotová tropická džungle, ale oba byli z celého horkého dne tak rozpálení, že už jim začínalo být trochu chladno. O tom, že nějaké světlo by jim přišlo vhod, raději ani nemluvě a že by jim mohlo pomoci před případnými nebezpečnými tvory, kteří se kolem mohli ochomýtat, jakbysmet. Ani jednomu z nich se ale do lesa zrovna dvakrát moc nechtělo, jelikož slunce už úplně zapadlo a všechny ty stromy, pomalu se kymácející ve větru, působily ještě hrozivěji než předtím.

Jistě, v batohu sice měli jednu baterku, ale nejspíš do ní natekla voda a proto pořádně nefungovala. Po nějaké době jim tedy nezbylo nic jiného, než vytáhnout záchranný člun dál od moře doprostřed pláže a vlézt si dovnitř. Ačkoliv to ani jednomu z nich nebylo příjemné, přitiskli se zády k sobě, aby v okamžiku, kdy by se něco stalo, měli pokryté alespoň dvě strany.

Dlouho do noci nemohli usnout, ale nakonec se tolik toužebnému a hlubokému spánku poddali, aby si alespoň trochu odpočinuli. A v ten jeden jediný okamžik byli rádi, že cítí teplo a vůni toho druhého, jelikož i když se kvůli dřívějším neshodám nemohli vystát, jejich vzájemná přítomnost jim té noci dodávala alespoň malý, malinký pocit bezpečí.

A i to se v takové situaci počítalo.