Trosečníci [SasuNaru] ✓

27. Zastavte, prosím

Trvalo to pouze několik dní, ale Itachimu to připadalo jako několik dlouhých let, než se mu konečně podařilo přesvědčit hlavního velitele Pobřežní hlídky, aby mu zapůjčil helikoptéru i s pilotem. I když se mu podařilo nahlodat strážníka a spoustu dalších zástupců a úředníků, než se dostal přímo k němu, s hlavou celé organizace tak lehké pořízení nebylo. Když mu se sevřenými pěstmi a ohnivým zápalem spolu s Kakashim vyprávěli, kudy vedla výletní trasa lodi, jaké bylo počasí a že se Sasuke spolu se svým blonďatým spolužákem mohl dostat na jeden z ostrovů, nikdo mu nejprve nechtěl věnovat víc pozornosti, než co by se za nehet nešlo, ale on se ani tak nevzdával a za svým názorem a přesvědčením si stál stále tvrději a tvrději.  Odmítal přijmout fakt, že je jeho malý bráška mrtvý a rozhodně nehodlal brát naděje ani Uzumakiho rodičům. 

Možná jeho nadšení a urputnost, možná zásah z vyšší moci nakonec všechny, i samotného velitele, donutili propadnout jeho snům a doufat, že budou vyslyšeny. Ačkoliv byl naprosto připravený a ochotný, celý výlet vrtulníku uhradit, nakonec to ani vlastně nebylo potřeba. Slovo dalo slovo a než se všichni nadáli, dostal se jejich příběh do médií a jejich prostřednictvím k dalším lidem. Zanedlouho tak v televizi a po celém internetu koloval příběh o odvážném bratrovi se smutným životem, který se nevzdává a snaží se udělat všechno proto, aby zachránil možná již zesnulého bratra a jeho spolužáka ze školy. 

Šedovlasý muž toho rána dorazil na smluvené místo s batohem na zádech a obdivně výskl, když před sebou spatřil ohromnou, červenou záchrannou helikoptéru. Černý pohled mu padl na skupinku tří mužů, kteří stáli hned vedle ní a o něčem tiše debatovali. Už na první pohled poznal, že ti dva, kteří postávali vedle Itachiho, byli zdravotníci. Zrakem rychle přejel po obrovském stroji a přesně, jak si myslel, našel pilota sedět již usazeného v kabince. 

Jakmile si ho ostatní všimli, unisono se na ně otočili. Dlouhovlasý muž se zamračil, div mu z očí nemetaly blesky.

"Jdeš pozdě," vyprskl se zlostí staženou tváří, což se mu vůbec nepodobalo a i jeho téměř křečovitý postoj napovídal, že je něco vážně špatně. 

Hatake se jen podrbal v rozcuchaných vlasech a omluvně se pousmál. "Promiň, zaspal jsem," přiznal a sám nad sebou v duchu zavrtěl hlavou, jak strašně za několik posledních týdnů vyměkl. Možná, že kdyby to byl někdo jiný, hned by nasadil jednu ze svých debilních výmluv a vůbec by se o to dál nestaral, ale za poslední dobu se se starším Uchihou dost sblížil a tak nějak podvědomě vycítil, že teď nebyla vhodná doba ho provokovat. "Můžeme letět?"

"Čekali jsme jen na tebe," podotkl hněvivě černovlasý, ale dál se k tomu nevyjadřoval, kývnutím hlavy naznačil medikům, že je čas vyrazit a pak sám nastoupil do vrtulníku. 

"Je všechno v pořádku?" zeptal se starostlivě Kakashi a změřil si ho zvědavým pohledem těsně potom, co se usadil vedle něj a zapnul si bezpečnostní pásy, "čekal jsem, že až vyrazíme, tak se ti uleví."

Druhý několik okamžiků mlčel s pohledem zapíchnutým do manželského páru, který je z bezpečné vzdálenosti pozoroval a mával jim na přání dobrého letu a hodně štěstí. Narutovi rodiče, kteří sice nemohli letět s nimi, ale aspoň  se přišli podívat na jejich odlet, doufajíce, že se Itachiho slova naplní a že oba mladíci budou v pořádku. 

Vrtule stroje se začala roztáčet, nejdřív pomalu a klidně, než nabrala vyšší rychlost a o několik dalších momentů později se za pomoci pilota ztěžka zvedla do vzduchu. 

Nakonec jen pokrčil rameny a temnýma, zadumanýma očima se zahleděl na vlastní ruce složené v klíně.

"Jen mám od včerejška špatný pocit a nemůžu se ho zbavit…," přiznal nakonec neochotně.